Otázky rodičů

1. Když dítě pláče při cvičení, znamená to, že ho to bolí?
Pláč u dítěte (v rámci cvičení) má několik příčin :
1. U novorozenců do 6. týdne bývá častou příčinou jeho nedostatečná termoregulace. Je-li tedy takto malé dítě delší dobu svlečeno, pak prochládá a celkem logicky se tento diskomfort u něj projevuje pláčem. Řešením problému bude použití gelových podložek, které budou nabízet tepelné pohodlí a svlečené dítě bude mít podobný pocit jako když jej vložíte do vaničky s teplou vodou.
2. Další poměrně častou příčinou je tzv. „polohová nejistota těla dítěte“ – to znamená, že dítě, které je motoricky nezralé, nemá schopnost řízení těžiště svého těla. Pokud se tedy takto nezralé dítě položí na rovnou podložku, začne projevovat nestabilitu, rozhazuje rukama ve snaze najít stabilní oporu. Takový stav je mu nepříjemný a projevuje svou nelibost pláčem.
Pokud jej podržíme v náručí, a tím mu vytvoříme stabilní oporu, tak se zcela uklidní. Při vlastním cvičení dojde reflexně ke zvedání nohou, zvedání hlavy, nákroku a to samozřejmě také zvyšuje pocit polohové nejistoty a vede k úzkostné reakci pláče.
3. Asi nejvýznamnějším zdrojem pláče u dětí při terapii Vojtovou metodou je nesprávná komunikace s dítětem. Děti cca do jednoho roku mají tzv. „omnipotentní“ způsob komunikace, diktují si „jak a kdy se bude mluvit“. Dítě komunikaci skutečně zahajuje, řídí a také ukončuje. Jde o vrozený neverbální vzorec. Pokud se s dítětem cvičí Vojtovou metodikou „toporně“, nekomunikuje se s ním, nedostává se mu „vysvětlení“, že se nic zlého neděje, pak dojde k jeho znejistění, zúzkostnění a k pláči. Právě pláčem se dožaduje vysvětlení a ujištění, že rodiče mají situaci pod kontrolou.
S dítětem je nezbytné při cvičení trvale komunikovat, i když nemá zrovna na cvičení náladu (ani jeden z nich). Velice pomáhá vytváření pozitivní atmosféry bez nervozity. Také pravidelnost cvičení napomáhá dítěti přivyknout si na zátěž a to jak psychicky, fyzicky, tak také ve smyslu jeho biorytmů.
4. Pokud by byl zdrojem pláče bolest, tak je to v KAŽDÉM případě chyba! Bolest vytváří obrannou reakci, která ruší reflexní cvičení, navíc pláč působený bolestí přetrvává, i pokud je dítě v náručí, také má takový pláč jinou charakteristiku a rodiče rychle rozpoznají, že jde o „vážný pláč“, kterým dítě signalizuje ohrožení.
2. Než se cviky pořádně naučím, nemůžu dítěti spíše uškodit?
I ne zcela správné cvičení je velice významné, jak pro dítě, tím že si postupně začne zvykat, tak také pro matku (otce), neboť není jiné cesty, jak se cvičení dobře naučit. Cviky, které nejsou prováděny zcela dokonale, však nikterak neškodí.
3. Je cvičení náročné – zvládne ho jedna osoba?
U malého dítěte do jednoho roku jej zvládá bez potíží jedna osoba, pokud se v rodině najde vstřícný tatínek, babička, tak samozřejmě velice pomůže střídání se ve cvičení.
4. Používají se nějaké speciální pomůcky?
Doposud se pomůcky nepoužívají, kromě těch, které jsem začal zavádět, tj. míčky, pružná obinadla (lze zakoupit ve zdravotnických prodejnách), nakloněné roviny. Plánuji používání tepelných gelových podložek a některé další pomůcky.
5. Je Vojtova metoda vhodná úplně pro všechny?
Existuje celá řada indikací pro Vojtovu metodiku. U malých dětí jsou to hlavně poruchy motorického vývoje (centrální koordinační a tonusové poruchy – svalové napětí), stavy po porodních zlomeninách klíční kosti, nedovyvinutá jádra kyčelních kloubů, predilekce držení hlavy (neschopnost otáčet hlavy na obě str.). U starších dětí jsou časté poruchy držení těla, skoliózy apod. U dospělých se Vojtova metodika používá také u celé řady poruch pohybového aparátu. U dětských pacientů  je nezbytná opatrnost u dětí s prokázanou a nestabilní epilepsií.
6. V jakých případech raději na pár dní cvičení přerušit (nemoc, očkování…)?
Cvičení je nutné na 3-4 dny přerušit po očkování, zvláště když vznikne reakce (teploty, spavost, únavnost), běžná onemocnění (nachlazení, virové onemocnění) vyžadují přerušit cvičení jen pokud trvají teploty a dítě je unavené. Jinak lze cvičit bez omezení.
7. Co se v těle při cvičení děje?
V těle se stimulací reflexních zón spouští (tj. na podráždění přijde specifická odpověď) „opravný program“ /viz níže/. V 50. letech minulého století objevil MUDr. V. Vojta obecné zákonitosti pohybového vývoje dítěte od narození až do doby jeho samostatného pohybu. Studoval tyto zákonitosti za účelem nalezení rehabilitační metodiky vhodné pro děti, které byly postiženy poruchou pohybového aparátu (nejčastěji po dětských mozkových obrnách). Věděl, že normální pohybový vývoj má své zákonitosti, jimiž musí projít každé zdravé dítě. Jelikož však byl geniálním pozorovatelem i skvělým neurologem, zjistil, že i pohybově postižení jedinci projdou vývojem, jehož výsledkem je tzv. patologický pohybový stereotyp. Normální pohybové stereotypy si neseme v rámci genetické výbavy s sebou do dospělosti. Také patologické vzorce pohybu jsou „skrytě neseny“ v paměťových stopách.
Poruchy na pohybovém aparátu a to jak během vývoje, tak i v dospělosti, umožňují potom spuštění patologického stereotypu. Lze říci, že fyziologické (tj. zdravé) pohybové stereotypy jsou pro mozek cosi jako „operační programy“ základů pohybu (otáčení, vzpřimování, chůzi a úchop). Můžeme je přirovnat k operačním programům počítače – třeba Windows – pokud toto nefunguje, nepůjdou ani žádné „speciální aplikace“ pohybu. Tento vývojově mladší a také fragilnější „operační program pro fyziologické základní pohyby“ může být někde narušen, například mozkovou mrtvicí či operovaným kloubem. V tom případě použije mozek vývojově starší operační programy (můžeme je přirovnat k programu DOS). Ty však znají jen patologické pohybové stereotypy. Tento primitivní DOS není schopen buď vůbec spouštět „nadstavbové aplikace pohybových programů“ (např. skok, tanec, hra na klavír a jiné získané a naučené pohybové dovednosti) nebo je spouští různě pokřivené a chybné, což je na výsledném pohybu hned vidět.
Cílem každé rehabilitace je vlastně návrat do vývojově mladších „Windowsů“ a tím umožnění opětovného spouštění složitých pohybových aplikací ve zcela normální podobě.
To geniální, co Dr. V. Vojta objevil, je, že v mozku je již od narození cosi jako „záložní opravný program“, kterým nás příroda vybavila. Tato schopnost se dá obecně přiřadit k ostatním tzv. autosanačním mechanismům těla, jako je např. zhojení zlomené kosti či porušené pokožky. Pro normální a zdárný průběh hojivého procesu např. kostní fraktury je zapotřebí splnit praxí ověřené podmínky, tj. fixace kostních fragmentů, klid, nezatěžování. Také pro „nastartování“ a zdárný průběh léčby poruchy pohybového aparátu za pomoci onoho záložního programu je nutné splnit určité doposud poznané podmínky. Tímto bych chtěl zdůraznit, že současný stav poznání v této oblasti je asi na úrovni souputníků madam Curie, když s úžasem pozorovali na prvních rentgenových snímcích hojící se fraktury.
Přesto je již praxí ověřeno, že ke spuštění opravného programu je nutno uvést tělo do předem definované polohy a stimulací některých z řady „spoušťových reflexních zón“ na těle vyvolat reflexní (vůlí neřízený) pohyb.
Můžeme rozlišit dva typy těchto pohybů – reflexní plazení a reflexní otáčení, které se postupem času rozrostly na několik modifikací. Prakticky vzato se jedná o pohyb izometrický, asi jako kdybychom skutečný pohyb „zmrazili“ v určité fázi. Tak je dosahováno daleko větší účinnosti díky časové a prostorové sumaci podnětů, které jdou zpět do mozku. Opravný program je právě díky této zpětné vazbě schopen „doplňovat do mozkových Windows“ chybějící, narušené nebo poškozené „soubory a knihovny“ za účelem zprovoznění „základních operačních programů pro pohyb“ v maximální možné míře. Ty jsou nutné pro fyziologické pohybové stereotypy a tím následně umožňují spouštění nadstavbových a složitých „aplikačních programů“ pohybu.
Léčebná metoda byla po svém tvůrci nazvána „Vojtova“ a začala se s velkým úspěchem užívat zpočátku jen u malých dětí, které byly ohroženy poruchou pohybového vývoje. Díky neuvěřitelné plasticitě mozku je tento opravný program schopen nápravy i velikého pohybového postižení.
8. Za jak dlouho po jídle můžu začít s dítětem cvičit?
Cvičit lze po jídle dítěte poměrně brzy. U malých, plně kojených dětí do 3 měsíců lze začít cvičit cca po 15-20 minutách, u větších dětí, které mají již tužší stravu je vhodné počkat spíše 30 min. Cvičením se jen zažívání potravy zpomaluje, neboť se větší množství krve distribuuje do svalů. Vojtova metodika má výrazný vliv na celý zažívací trakt, protože významně normalizuje svalový tonus hladkého svalstva ve stěně žaludku a střev. Tím usnadňuje pohyb potravy v trávicí trubici a následně je také zlepšeno vyprazdňování. Ublinkávání malých dětí při začátku cvičením se výše uvedeným vlivem poměrně rychle upraví.
9. V kolik hodin je nejlépe cvičit naposledy, aby už nebylo dítě z celého dne unavené nebo naopak se cvičením nevzpružilo a potom mělo problém s usínáním?
Praxe ukazuje, že je vhodné, aby poslední cvičení probíhalo ještě před večerním koupáním dítěte, které vede k celkovému uklidnění a předspánkové relaxaci dítěte.
10. Jak poznám, že mám začít se svým dítětem cvičit? Poznám to i sama nebo je nutná návštěva lékaře?
Každá matka má vrozený cit pro to, jak má probíhat vývoj dítěte. Podvědomě sleduje jaké jsou jeho projevy, zvláště pak :
– jaké je síla, sytost a jasnost hlasového projevu pláče, broukání a výskání
– jaké je svalové napětí, „jak se dítě chová v náručí“
– jak dítě leží na podložce, zda se prohýbá nazad
– jak zvedá hlavičku, zda nakračuje
– zda má uvolněné ruce z pěstiček, jak uchopuje hračky
Pokud projev dítěte neodpovídá vrozenému očekávání matky, tak se u ní dostavuje neklid a úzkost, začne hledat pomoc a vysvětlení. Dr. Vojta měl velký respekt k tomuto vrozenému mateřskému instinktu a nikdy jej nepodceňoval, obavy matek nebagatelizoval. Nad dveřmi své ordinace měl napsáno: „MAMINKA MÁ VŽDYCKY PRAVDU“.
Také díky tomu vyvinul metodiku včasné diagnostiky hrozících motorických poruch. Pokud tedy je matka „něčím“ ve vývoji svého dítěte znepokojena, co ani často není schopna přesně popsat, pak je zcela nezbytné, aby hledala odbornou pomoc. Skutečnou odbornou pomoc, nikoli chlácholivé bláboly o tom, že „dítě je líné“, že „z toho vyroste“, že „každé dítě je jiné“ . Takové a podobné řeči vypovídají jen a jen o tom, že příslušný dětský lékař není schopen dítě řádně vyšetřit po stránce psychomotorického vývoje, není schopen jasně stanovit v jakém vývojovém stádiu se dítě nachází, proč se tedy tak a tak chová, nezná vývojový screening, podle kterého by velmi spolehlivě rozlišil, zda se dítě vyvíjí zcela normálně nebo zda se u něj jedná o nějakou odchylku ve vývoji. Ty lze v zásadě rozlišit na :
– poruchy mentálního vývoje (např. Downovnův syndromem)
– poruchy tělesného vývoje, tzv. centrální koordinační a tonusové poruchy
– poruchy smíšeného typu
Samozřejmě je také nezbytné zjistit, o jaký stupeň poruchy se jedná, tj. velmi lehká, lehká, středně těžká a těžká.
Matka, která přijde na vyšetření s podezřením, že vývoj u jejího dítěte není zcela v pořádku, by se v žádném případě neměla nechat odbýt nějakým vágním prohlášením, ale měla by asertivně požadovat jasné a odborně fundované odpovědi.
Koneckonců právě za to svého pediatra platí. Pokud se jí takovéto odpovědi nedostane, je její povinností hledat odborné pomoci u jiného lékaře. V připravované knize se budu snažit i s Vaší pomocí, vytvořit jakýsi „návod“ na to, jak se ubezpečit, že vývoj probíhá zcela podle fyziologických norem a dále „návod“ na to, jak co možná laicky nejspolehlivěji rozpoznat, zda nehrozí dítěti možná vývojová porucha motoriky.
11. Kdy je možné začít se svým dítětem cvičit?
Se cvičením je v případě potřeby možné začít již brzy po porodu (2-3 den).
12. Kdy nejpozději je možné začít s dítětem cvičit?
Úplně nerozumím otázce, ale lze říci, že existuje-li u dítěte porucha, a to jakéhokoliv typu, pak je odkládání špatné, neboť se zmenšuje šance na normalizaci poruchy (nebo její výrazné zmenšení).
V době prvního roku je zrající mozek velice „plastický“, Dr. Vojta říkával, že mozek je „těhotný“ možnostmi. Vyvíjející se mozková hmota je schopna tvořit mnoho náhradních spojů, které umožňují překrýt a někdy zcela odstranit i závažný defekt. Defekt, jak ve smyslu anatomické poruchy tj. zničení části mozkové tkáně, např. poporodním krvácením do mozku nebo poškozením v důsledku novorozenecké žloutenky, tak také poruchy funkční, tj. nevytvoření dostatečně funkční neuronové sítě, která je nezbytná pro fungování jinak anatomicky neporušeného mozku. Čím dříve se začne se cvičením, tím lépe.
13. Z jakého důvodu dítě při jednom cviku pláče a postupem času se u téhož cviku náramně baví?
Dítě má na počátku cvičení „polohovou nejistotu“, která jej irituje. Opakovaným cvičením se vytvoří mozkové spoje, které umožní dítěti v poloze „řídit své těžiště“ a tím vymizí pocit nejistoty, jež vzbuzuje úzkost a následně pláč. Naopak jakmile si je dítě v poloze jisté, tak se „baví“ tím, že je schopno provádět řadu nových „zábavných“ pohybů, které jej dříve zúzkostňovaly. Bylo by to možno přirovnat k učení se jízdy na kole. V prvních hodinách je dítě také velmi nejisté, často má úzkostně rozšířené oční panenky, ale jak postupně zvládá vyvažování, koordinaci šlapání a řízení kola současně, tak se u něj dostavuje pocit euforie z nových pohybových možností…
14. Jak dlouho budu muset se svým dítětem cvičit? Kdy je možné s cvičením skončit?
Cvičení je smysluplné do té doby, než se u dítěte zcela normalizuje jeho vývoj. To je samozřejmě individuální, souvisí to s typem a stupněm poruchy. Jak rychle se normalizace dosáhne je závislé také na době, kdy se s cvičením začalo. Čím dříve se porucha odhalí a zahájí cvičení, tím je normalizace pohybového vývoje rychlejší, ale bohužel také naopak.
15. Jaké následky by byly, kdybych s dítětem necvičil?
Následek zanedbání je samozřejmě také zcela individuální a závisel by na typu a stupni poruchy. Centrální středně těžké a těžké koordinační a tonusové poruchy se nejčastěji vyvinou do některého typu dětské mozkové obrny. Dětská mozková obrna je závažná vývojová porucha motoriky pohybového aparátu, do které dítě „uzraje“ bez včasné diagnostiky a následné intenzivní terapie.
Existují samozřejmě velmi závažné, nejčastěji kombinované poruchy, které i při dobré péči mají špatnou prognózu, ale jde naštěstí o velmi vzácný výskyt.
Velmi lehké a lehké poruchy mají tendenci narušit tzv. „automatiku řízení těla“ a u těchto dětí dochází k poruchám patrným při stoji a také při chůzi. Bývá narušen chůzový stereotyp vnitřních rotací kyčelních kloubů se současným vtáčením špiček nohou. Častým následkem je narušení správného vývoje podélné i příčné nožní klenby. Další závažné vývojové poruchy, které se zanedbáním časné péče následně objevují, jsou defekty v držení těla:
– vtáčení špiček nohou dovnitř
– vnitřní rotace koleních kloubů (nohy do „X“)
– předsunutí pánve
– zvýšené prohnutí v bederní oblasti
– ochabnutí a vyklenutí břišní stěny, často kombinované s rozvolnění střední šlašité spojky přímých břišních svalů a náchylností k pupeční a břišní kýle
– odstáváním lopatek a vtáčení ramen vpřed
– poruchy konfigurace hrudníku, nejčastěji jeho vpáčení a následné poruchy koordinace dechového stereotypu
– bočivost páteře – tj. skoliotický vývoj
– předsun hlavy
– poruchou držení dolní čelisti ve smyslu poškození automatického dovírání úst, kdy současně vzniká posunem dolní čelisti falešný předkus, porucha skusu zubů s jejich zvýšenou kazivostí – děti pak často preferují dýchání ústy
Jde tedy o celou řadu vývojových poruch, které se manifestuji postupně v průběhu růstu.
Kromě těchto poruch tzv. hrubé motoriky se někdy následně projevují i poruchy vývoje koordinace jemné motoriky. Sem patří potíže se psaním, čtením (špatná koordinace očních svalů a mluvidel), manuální neobratnost např. při výuce hry na hudební nástroje. Velmi pravděpodobně se vývojové poruchy hrubé a jemné motoriky podílejí také na vzniku a následném udržování tzv. „lehkých mozkových dysfunkcí“.
16. Kdo mi může cvičení ukázat?
Terapie Vojtovou metodikou je ze zákona striktně vyhrazena do kompetence erudovaných fyzioterapeutů, kteří mají ukončené tříleté(bakalářské) nebo pětileté(magisterské) vzdělání a absolvovali postgraduální studium Vojtovy metodiky. Nikoli tedy lékaři, sportovní trenéři, maséři či jiné profese. Přijetí do terapie je zodpovědná záležitost a tak je k ní nutné oboustranně přistupovat.
17. Jaká je nejvhodnější doba na cvičení? (po jídle, před jídlem…)
Cvičení je vhodné cca 15 až 30 min. po jídle dle věku dítěte. Velmi důležité je vytvoření denního režimu, kdy se s dítětem bude pravidelně cvičit. Tak se dítě snáze přizpůsobí, vytvoří si návyk a biologický stereotyp, který mu napomůže lépe cvičení snášet. Pravidelnost je velice důležitým faktorem úspěchu. Pomáhá, když se denní režim cvičení sestaví písemně a dodržuje se jako školní rozvrh hodin.
18. Je pravda, že dítě, se kterým se cvičí Vojtova metoda, je dříve pohybově zdatné? (dříve leze, chodí apod.)
Ano. Ukazuje se, že děti, zvláště ty, u nichž byly zjištěny velmi lehké a lehké vývojové poruchy, mají vlivem Vojtovy metody urychlené zrání mozkových struktur, ty vytvářejí bohatší neuronové sítě, které jsou základem pro dobrou výkonnost a kapacitu mozku jako takového. Nebývá vzácností, že tyto děti se staví a začínají chodit před 10. měsícem, jejich pohybová koordinace a obratnost je velmi vyspělá.
Stupeň zralosti hrubé motoricky se projevuje také v rychlejším vyzrávání jemné motoriky (obratnost ruky, zralá manipulace s hračkami, kreslení…,) a v celkovém lepším psychomotorickém prospívání (aktivnější používání řeči, muzikálnost, lepší schopnost navazování sociálních kontaktů apod.).
19. Pomáhá cvičení Vojtovou metodou při zvýšeném slinění malých dětí? A když ano, do jakého věku dítěte?
Cvičením se normalizují všechny pohybové stereotypy, a to v každém věku. Zvýšené slinění je poruchou automatiky polykání slin, fyziologicky se objevuje u malých dětí cca do 3 měsíce, pak dochází ke schopnosti vyprodukované sliny průběžně polykat a tím zabránit jejich samovolnému vytékání z úst.
Při centrálních koordinačních poruchách v prvním roce života se často objevuje přetrvávání samovolného vytékání slin v důsledku poruchy automatické koordinace polykání. Přetrvání samovolného vytékání slin je také velký problém u mentálně postižených dětí. Správně vedeným cvičením lze i u těchto pacientů dosáhnout správného automatického polykání slin. U dospělých se tento problém může objevit po mozkové mrtvici a také při této poruše lze kvalitním cvičením docílit návratu k normální funkci polykání slin.
20. Může se cvičení negativně projevit na psychice dítěte? Dělá něco, co nechce, co je mu nepříjemné a nepřirozené…
Dosavadní výzkumy prokázaly opak, tj. děti, které byly nucené cvičit Vojtovu metodiku, měly ke svému rodiči, který s ním cvičil, vztah lepší než s tím rodičem, který se cvičení neúčastnil. Proč tomu tak je, není snadné vysvětlit, ale dítě ve svém nevědomí vnímá, že mu cvičící rodič nechce nikterak ublížit, ale naopak. A přesto, že se dítě často brání a při cvičení vzpouzí, vytváří se silně pozitivní vztah. Z pohledu jeho nezralého ega má necvičící rodič o něj menší zájem než rodič, který s ním cvičí. V průběhu a po cvičení je dítě také často utěšováno a to se děje hlavně intenzivním tělesným kontaktem, který je pro tvorbu budoucího pozitivního vztahu velice důležitý.
21. Jaké jsou vedlejší účinky cvičení ?
Cvičení Vojtovou metodikou je používané více než 50 let a doposud pozorované vedlejší účinky cvičení byly v zásadě pozitivní. Mimo vlastní zaměření na normalizaci poruch hrubé motoriky se ukazuje prokazatelný pozitivní vliv na vyšší nervové funkce, včetně kognitivních, jako jsou normalizace stereognozie (schopnost identifikovat předmět pouze hmatem), normalizace poruch jemné motoriky (psaní, kresby..),normalizace poruch čtení,normalizace hyperaktivních projevů dětí s poruchami LMD. Často bývá zaznamenávána normalizace strabismu očí (šilhavost), která je způsobena špatnou koordinací očních svalů.
22. Je důležitá pravidelnost cvičení ?
Pravidelnost cvičení je velice důležitá. Velmi podstatné je vytvoření denního režimu kdy se s dítětem bude pravidelně cvičit. Pravidelností se  dítě lépe přizpůsobí, vytvoří si návyk a biologický stereotyp, který mu napomáhá lépe cvičení snášet. Pravidelnost je velice důležitým faktorem úspěchu.
23. Kolikrát denně a jak dlouho cvičit ?
Rozvržení cvičení je individuální a závisí na věku dítěte a typu poruchy. Obecně je možné říci, že u malých dětí do jednoho roku je vhodné cvičit 4x denně, u větších dětí 1-2x denně. Doba cvičení, kterou se začíná u malých kojenců je cca 0,5 minuty a postupně se stimulace prodlužuje na 1 minutu, myšlená je doba působení jednoho cviku na jedné straně. Cvičit je samozřejmě nutné symetricky obě strany. U starších dětí je možné dobu stimulace zvyšovat individuálně na 2-3 minuty.
24. Mohu dítě dlouhým cvičením přetížit ?
Ano, pokud by cvičení probíhalo neúměrně dlouho, pak by jistě vedlo jako každá jiná fyzická námaha k přetížení.
25. Pokud na nějakou dobu přestanu cvičit, znamená to, že naruším již vytvořené stereotypy a vrátím se opět na začátek ?
Je to poněkud složitější otázka. U malých dětí do jednoho roku, kdy se velmi intenzivně vytvářejí základní pohybové stereotypy (vzpřimování, automatika stoje, stereotyp chůze a úchopu) je zcela nezbytné zajistit kontinuální výstavbu těchto základních kamenů motoriky. Proto se doporučuje přestat cvičit jen na dobu nezbytně nutnou, tj. po očkování a při zvýšených teplotách. V prvním roce je díky plasticitě mozku velká šance na normalizaci řady poruch pohybového aparátu. U dětí starších, které již mají „základní kameny motoriky“ hotové, není pausa ve cvičení již takovým nedostatkem.
Cvičením se u starších dětí stereotyp, který je již nějak utvořený, přestavuje, zdokonaluje, optimalizuje, vylaďuje. Pokud jsou již položeny „základy a hrubé zdivo“, tak toto zůstane zbudováno, i když se na nějaký čas se stavbou přestane. Jestliže by však pausa byla příliš dlouhá, pak by mohlo dojít k postupnému „erodování“ již rozestavěného fyziologického stereotypu a jeho nahrazováním stereotypem patologickým.
26. Jsou výsledky cvičení trvalé ?
Ano. Výsledky cvičení lze pokládat za trvalé, neboť jsou tvořeny jednak změnami na mozkové tkáni (vytvoření hustší sítě neuronů a jejich bohatší propojení). To se projevuje normalizací a vyladěním řízení pohybových stereotypů a také změnami na pohybovém aparátu-správnou centrací v kloubech, správným nastavením automatiky držení těla (vytvoření ideálních zakřivení páteře, postavení pánve, pletenců ramenních apod.).
27. Jak dítěti zpříjemnit cvičení ?
Předně je potřeba vytvořit adekvátní zevní podmínky, které budou dítěti příjemné. U kojenců jde předně o tepelnou pohodu, neboť jejich termoregulace je ještě nedostatečná a rychle prochladnou. V místě, kde se cvičí, je velmi prospěšné zvýšit teplotu na 24-26 stupňů. Nezbytností je také zajistit klidnou a pohodovou atmosféru; je zcela nevhodné, pokud větší sourozenci vyrušují a dožadují se pozornosti cvičící matky. Stejně tak znervózňující a nepatřičné jsou lítostivé lamentace babiček nad „trápením broučka“ vnoučka. Pokud Vám Vaši blízcí nejsou schopni pomoci, tak zařiďte, aby Vám nepřekáželi. Místo, kde cvičíte (stůl či přebalovací pult), musí být stabilní, podložené měkkou podložkou (cvičební karimatka) a svrchu hygienicky pokryté např. PVC ubrusem. U větších dětí lze pohodu cvičení zlepšovat pouštěním CD s oblíbenými pohádkami či hudbou.
28. Na které svaly má cvičení vliv ? Může se cvičením ovlivnit slintání, počůrávání, špatná technika sání při kojení apod..?
Cvičením Vojtovou metodikou jsou ovlivňovány úplně všechny svaly na těle, včetně takových svalových skupin, jakými jsou svaly jazyka, svaly okohybné či svěrače. Cvičením se také normalizují všechny pohybové stereotypy a to v každém věku. Zvýšené slinění je poruchou automatiky polykání slin, fyziologicky se objevuje u malých dětí cca do 3 měsíce, pak dochází ke schopnosti vyprodukované sliny průběžně polykat a tím zabránit jejich samovolnému vytékání z úst. Při centrálních koordinačních poruchách v prvním roce života dítěte se často objevuje přetrvávání samovolného vytékání slin v důsledku poruchy automatické koordinace polykání. Přetrvávání samovolného vytékání slin je také velký problém u mentálně postižených pacientů. Správně vedeným cvičením je možné dosáhnout normálního automatického polykání slin. U dospělých se tento problém může objevit po mozkové mrtvici, ale lze kvalitním cvičením docílit návratu k normálnímu polykání slin.
Pomočování starších dětí je komplikovaný psychosomatický problém a není jednoduché určit jeho příčiny. U některých dětí je vhodné používat cvičení Vojtovou metodikou.
Špatná technika sání u kojenců je způsobená poruchou sacího a polykacího stereotypu. Nejčastěji souvisí s centrální koordinační a tonusovou poruchou. Cvičením se celkem rychle tyto jednoduché stereotypy upravují a umožňují dítěti bezproblémové pití, později i krmení hutnější stravou. Pokud tato porucha přetrvává, stává se krmení pro dítě stresovou záležitostí, neboť pocit hladu jej nutí pít, ale díky porušenému stereotypu se často dusí. Ještě větším problémem se pak stává polykání tužší stravy. Narušený stereotyp okohybných svalů vede k různým formám dětské šilhavosti (strabismu). I tato porucha je velmi dobře ovlivnitelná cvičením, které normalizuje svalové napětí okohybných svalů a jejich vzájemnou koordinaci.
29. Musí být  dítě svlečené do naha? Vadí případně i jen plína?
Při cvičení je nejlepší, pokud je malé dítě do jednoho roku celé svlečené a nic jej při pohybu neruší. Oblečení či plína se dotýká a tře o kůži, tím vyvolává senzorické stimulace, které negativně ovlivňují probíhání reflexního cvičení. U větších dětí je vhodné cvičit ve spodním prádle.
30. Pokud dítě při cvičení nereaguje (nezvedá nožičky), znamená to, že se cvičí špatně? Případně při cvičení nereaguje, ale při následném oblékání ano.
Máte zřejmě na mysli reakci zvedáním nohou při cvičení v poloze na zádech (reflexní otáčení I.). Reakce dítěte na stimulaci je individuální a závislá na stavu poruchy a také na jeho aktuální vývojové fázi. Může probíhat „procvičování“ svalového napětí a odezva na stimulaci je pohybově minimální. V každém případě je nezbytné trvalé konzultování reakcí s erudovaným terapeutem, který léčbu řídí a pozná, zda je potřebná změna (např. úprava polohy tak, aby nohy byly mimo oporu).
31. Pokud dítěti cvičení vůbec nevadí (nebrečí u něho), má cenu cvičit vícekrát za sebou?
Při cvičení je naopak vhodné, aby dítě neplakalo. Pokud se podaří vytvořit optimální podmínky, pak pláč dítěte je minimální (viz odpovědi na otázku č. 1). Opakování cvičení je třeba dodržovat podle zvoleného léčebného postupu, optimálně u kojenců 4x denně.
32. Dítě se u cvičení kroutí – má se narovnávat?
Cvičením se vyvolávají základní pohybové stereotypy – otáčení a plazení. Ty v sobě obsahují i torsní (kroutivou) složku pohybu. Pokud ji tedy vyvoláme, jde o fyziologický děj. Aby ale točení nebylo příliš silné a nerušilo další pohybové komponenty (ohyb, natažení…), je žádoucí provádět cvičení na podložce, která znemožní protáčení těla dítěte. Tedy cvičit bez podložné plíny či deky, ale raději cvičit na karimatce.
33. Při cvičení má být navázán oční kontakt – dítě hlavičku různě odklání. Musí se “jít” stále za ním nebo stačí na něj mluvit a neřešit to?
Oční kontakt je velice důležitý. Neverbální komunikace dítěti významně pomáhá orientovat se ve vzniklé situaci. Odklánění hlavičky se při cvičení děje jednak spontánně, ale také vlivem reflexního podnětu. Není nutné za očima „jít“. Dítě se bude samo pro kontakt „vracet“. Ale mluvit na dítě je nezbytné, pokud možno, po celou dobu stimulace.
34. Jedna ručička má být při cvičení u těla – stačí od ramínka k lokti nebo celá?
Máte zřejmě na mysli polohu paže při reflexním otáčení I. (poloha na zádech). V zásadě stačí lehce přidržovat jen paži (část od ramene k lokti) u těla.
35. Pokud se nestíhá některý den cvičit tolikrát, mělo by se další den cvičit o to více?
Cvičit 4x denně je optimální. Pokud se ze závažných důvodů počet opakování nedaří dodržet, je dobré v dalších dnech pokračovat normálně. Nadměrným opakováním by mohlo dojít k přetížení dítěte. Je důležité snažit se optimalizovat organizaci a plánování času tak, aby výpadky ve cvičení byly co možná nejmenší.
36. Pokud má dítě při cvičení dudlík, tak moc nereaguje. Jakmile mu vypadne, tak zvedá nožičky o dost víc. Čím to je – přestane se soustředit na dudlík a vnímá cvičení?
Ano, může to být pravděpodobně způsobené soustředěním se na dumlání. Přesto, je-li dítě při cvičení klidné s dudlíkem, pak mu jej rozhodně nechte. Reflexní stimulace probíhá tak jako tak a dítě má zároveň dumláním orální ukojení.
37. Je důležité pořadí cviků nebo je jedno, kterým se začne a kterým skončí? Je jedno, zda se cvičí nejprve levá a potom pravá strana?
Z hlediska očekávání dítěte je vhodné, aby cvičení mělo určitý řád. Řád mezi časovými odstupy v průběhu dne a také řád v průběhu vlastního cvičení. V těchto věcech je nezbytné řídit se doporučením terapeuta, který cvičení řídí.