Příběh Matyáška
Matyášek se narodil ve 35. týdnu těhotenství a je to naše „vymodlené“ dítě po mnoha problémech. Měl nevyvinuté plíce a hodně silnou žloutenku, nicméně po 3 týdnech pobytu na JIP jsme si ho s velikou radostí odváželi domů. Jako všechny děti z JIP měl za sebou hodně vyšetření, včetně několika vyšetření neurologem. Vše se zdálo v pořádku.
Zhruba po šestinedělí jsem si začala všímat, že neleží rovně, ale stáčí se a zaklání u toho hlavičku. Nejvíce to bylo vidět v kočárku. Během několika dní se mi zdálo, že to dělá čím dál tím víc, ale netušila jsem, co to znamená. Když jsem si pak po severalráté pročítala knížku Něžná náruč rodičů, objevila jsem obrázek dítěte stočeného do písmene „C“, u kterého bylo napsáno, že takovéto děti cvičí Vojtovu metodu.
Vzhledem k tomu, že jsem zvyklá jednat, nechtěla jsem na nic čekat a chtěla jsem to řešit. Byl víkend a do pondělí daleko. Konzultovala jsem to s kamarádkou, která se svým synem cvičí Vojtovu metodu a dostala od ní kontakt na Mgr. Kruckého. Hned v pondělí jsem Mgr. Kruckému zavolala a objednala nás na konzultaci na pátek. Ještě ten den jsem šla k dětské lékařce kvůli žádance. Zrovna zde byl zastupující doktor, který uznal, že se náš syn hodně stáčí. Žádanku napsal, víc jsme spolu neřešili.
Nastal den „D“ a my jsme jeli na konzultaci, která dopadla snad nejhůř jak mohla. Náš dvouměsíční syn je na úrovni novorozence. Byla to rána z čistého nebe, celou cestu domů jsem probrečela a k tomu ještě celý víkend. Manžel mi pomáhal se s tím vyrovnat a opět najít optimismus. Když se na to dívám zpětně, vlastně jsme vůbec netušili, co hrozí. Jen jsme prostě chtěli, aby náš Matyášek byl v pořádku!
A tak jsme začali cvičit Vojtovu metodu. Nejprve s jedním cvikem, 4x denně. Od začátku jsme do toho šli velice zodpovědně. Matyášek byl šikovný a zvládal to velice statečně. Po 3 týdnech cvičení byly znát první pokroky. Už se tolik nestáčel a ležel i rovně. Mgr. Krucký nás potěšil tím, že Matyášek udrží velice dlouho oční kontakt a je vidět, že je chytrý.
Cviky přibývaly a já pochopila, že to vojtění opravdu není snadné. Pořád jsem musela dopředu řešit, jak každý den proběhne, abychom stihli 4x odcvičit. Občas to bylo náročné, obzvlášť s návštěvou lékařů v jiném městě. Dětská doktorka nás poslala na neurologii. Neuroložka také shledala Matyáška v podstatě zdravým, ač jsem jí upozorňovala, že od začátku cvičení se hodně zlepšil. Spousta lidí si myslela, že to přeháníme. V rodině jsme měli podporu, i když třeba dědeček s naprostou pravidelností odcházel, protože to „trápení“ nemohl vidět.
Někdy jsme cvičili v pohodě, jindy s velkým pláčem. Bydlíme v panelovém bytě a mnohokrát jsem si říkala, že na nás sousedi musí poslat sociálku. Matyášek se zlepšoval. Mgr. Krucký nám říkal, že děti většinou kolem 9. měsíce ukončují terapii. Tak jsme si dali cíl, že budeme cvičit do jara. Potřebovali jsme vidinu konce. S Matyáškem jsme cvičili oba, což byla veliká pomoc. Manžel většinou alespoň jednou denně odcvičil.
Po 4 měsících začal pást koníčky a my se těšili. Pak ale přišla rána – u Matýska se vývoj zastavil kvůli mé operaci a odloučení. Znovu se vrátily novorozenecké reflexy. Situace byla vážná, s podezřením na vážný neurologický problém. Opět dny plné pláče a strachu. Naštěstí se diagnóza po měsíci nepotvrdila.
V 6. měsíci začal Matyášek konečně pást a nevadila mu poloha na bříšku. To bylo radosti! V 8. měsíci se začal plazit. Když jsem se ptala, zda bude chodit, Mgr. Krucký řekl, že se to ještě nepozná. Tehdy mi došlo, že bojujeme s hrozbou mozkové obrny. To mi dodalo nové odhodlání.
Od 9. měsíce bylo cvičení fyzicky náročné. Matyášek bojoval a mě začaly bolet šlachy na rukou. Musela jsem si je na noc bandážovat. Dva dny před 1. narozeninami přišel nejlepší dárek: hrozba ochrny byla za námi! Prognóza byla původně špatná, ale cvičení vše změnilo. Cvičili jsme dál, i na dovolených. V 15. měsíci začal lézt, v 16. měsíci udělal první kroky a v 17. měsíci začal chodit! Po 13 měsících odpadl nejhorší cvik. Po celkem 16,5 měsících (téměř 2000 cvičení!) jsme mohli zvolnit na udržovací režim.
Dnes si konečně užíváme den bez přísného plánu. Jsme vděčni za tuto metodu. Z teoreticky postiženého chlapce je zdravý kluk, který běhá. Stojí to mnoho sil, ale určitě se to vyplácí! Obrovské díky patří Mgr. Kruckému za vedení a skvělý přístup. Doma se konala oslava, protože po 16,5 měsících intenzivního cvičení jsme to dokázali.