vním dítětem, možná bych to i obrečela, ale hlavně byla vyděšená a psala v hlavě ty nejčernější scénáře. S druhým dítětem mě situace nutila racionálně přemýšlet a musím přiznat, že má mateřská intuice (na kterou pan doktor V. Vojta dal) mě uklidňovala, že vše bude v pořádku. Možná proto jsem vstupovala do ordinace pana magistra Kruckého pokaždé s úsměvem a úsměv přenášela i na Madlenku. (K čemu by jí byla ubrečená, vystresovaná máma).

Sama pro sebe jsem hodnotila situaci a vedla vnitřní dialogy. Co je špatně? Vždyť Madlenka vypadá jako normálně se vyvíjející batole. Její psychomotorický vývoj je také přiměřený (otáčí se ve 4. měsíci, kolem 6. měsíce se začíná plazit, pravda, na čtyři se jí zatím moc nechce) Ale shodli jsme se s manželem, že oproti staršímu Honzíkovi je Madlenka gymnastka! Zdá se nám šikovnější ve všech směrech. (Ještěže Honzík neumí číst, takové lámání sebevědomí) Za panem magistrem jsme přišly jen s diastázou, na nepřiměřený psychomotorický vývoj nás pediatr neupozornil. Pro okolí se mi špatně vysvětlovalo, proč vlastně takhle intenzivně cvičíme, když Magda vypadá jako každé jiné batole. Najednou mi přišlo, že pozice rehabilitace má v naší struktuře zdravotnictví nedoceněné postavení. Vydáváme energii a peníze na nápravu vadného držení těla, odnaučujeme “šmajdání“ a chůzi po špičkách dětí předškolního a školního věku …. Přitom je tu metoda, která všechny tyto vady dokáže odhalit v kojeneckém věku dítěte.

Na všechny tyto moje laické otázky mi pan magistr dokázal vždy s trpělivostí a pochopením odpovídat. Nikdy jsem z jeho hlasu necítila náznak nadřazenosti a jízlivosti, jak tomu bohužel někdy u zdravotnického personálu bývá. Proto jsem se také vyptávala a vyptávala.

Madlence opravdu hrozila chůze po špičkách,“ šmajdání“, vadné držení těla, atd., já vím, někdo