Takový malý zázrak
Naše Klárka se narodila 4. října 2009. Porod byl dlouhý, ale nakonec vše dobře dopadlo a Klárka byla v pořádku. Na kontrole u dětské lékařky ve třech měsících jsme byli odesláni na rehabilitaci do Fakultní nemocnice v Plzni s podezřením na vyšší svalový tonus zádových svalů, což se vzápětí potvrdilo. V praxi to vypadalo tak, že se Klárka hodně prohýbala „do luku“, nepásla hříbátka a nedokázala sáhnout po hračkách, které jsme jí pořád nabízeli. Od čtyř měsíců jsme tedy pravidelně čtyřikrát denně cvičili cviky a docházeli na kontroly po 14 dnech, pak po třech až čtyřech týdnech. Vstupní vyšetření proběhlo u rehabilitační lékařky, poté jsme docházeli na kontroly k rehabilitační sestře. Paní doktorka doporučila několik druhů cviků, mezi nimi i Vojtovu metodu, ale rehabilitační sestra rozhodla, že budou dostačující jen lehké cviky (uvolňovací) a každou kontrolu nás uklidňovala tím, že my opravdu žádné postižené dítě nemáme, že Klárka je jen rozvážnější a že bude vše v pořádku.
Celé to trvalo 4 měsíce, Klárka si začala hrát s hračkami, ale pořád se nechtěla přetáčet, vypadala, že je vleže na zádech zcela spokojená, o hračky, které byly mimo její dosah, nejevila zájem. Nakonec se dokázala přetočit na pravou stranu v 7. měsíci. Moc se mi tehdy ulevilo a říkala jsem si, že teď už to určitě půjde. Kontroly na rehabilitaci byly snazší a snazší. Cviky nám ubyly a rehabilitační sestra i já jsme vyčkávaly, až Klárka začne sama lézt. Klárku to přetočení stálo vždy obrovské úsilí, pravou ručičku vždy nechávala pod tělem a pak ji horko těžko vytahovala ven. Po lezení nebylo ani stopy. Navíc se objevilo šilhání na pravé oko.
Když bylo Klárce 8 měsíců, zcela náhodou jsme navštívili pana Mgr. Václava Kruckého. Zmínili jsme se mu, že s Klárkou chodíme na rehabilitaci, a že bychom byli rádi, kdyby ji vyšetřil. To co nám po vyšetření řekl, bylo pro nás šokující. Klárka měla koordinační poruchu těžkého stupně s náběhem na DMO (dětská mozková obrna), vývojově byla ve třetím měsíci. Pan Krucký řekl, že dosavadní rehabilitační péče byla zcela chybná a že Klárce ještě uškodila. Kdyby Klárka od začátku cvičila Vojtovu metodu, vše by se vyvinulo normálně. Pokud se nezačne okamžitě velmi usilovně cvičit Vojtova metoda, nebude Klárka chodit a pokud ano, tak velmi špatně.
Jen těžko se dá popsat, co jsme si ten následující týden s manželem prožili. Byly to pocity vzteku, lítosti, obav… Celé čtyři měsíce jsme věřili, že jsme v rukách odborníků a že děláme pro Klárku to nejlepší a přitom jsme jen přihlíželi, jak se Klárky vývoj zpožďuje a tiše kráčí k DMO. Ptala jsem se, jak je možné, že jsou na takových pozicích lidé, kteří nerozumí základním poznatkům o vývoji dítěte a kolik takových dětí a jejich rodičů jsou v podobné situaci jako my.
Celkové vyhlídky nebyly vůbec růžové, nebylo jisté, zda cvičení bude úspěšné do té míry, aby se odstranily všechny patologické jevy v tak krátkém časovém horizontu (do konce 1. roku). Začali jsme jezdit do Karlových Varů z Plzně každý týden. (Také jsme zrušili rehabilitaci v Plzni a řekli si: „Nikdy více.“) Každý týden jsme odjížděli s trochu pozměněnými cviky a postupně i s poznáním, že se Klárčin stav pomalu zlepšuje. Cvičení Vojtovy metody vám změní život, celý den si musíte naplánovat tak, abyste našli čtyřikrát čas a vhodné místo na cvičení bez ohledu na to, kde se zrovna nacházíte. Mnohokrát jsem měla hlavně zpočátku pocit, že na mě ostatní příbuzní a známí, kteří byli cvičení přítomni, koukají jako na mámu, která svému dítěti ubližuje. Často jsem slýchala: „A je to vůbec nutné, vždyť Klárka vypadá zdravě.“ Až když viděli Klárčiny pokroky, tak pochopili, že je to potřeba. Zase jsem začínala věřit tomu, že už to bude dobré. Klárka se začala plazit.
Pak přišla kontrola v deseti měsících. Pan Krucký řekl, že pořád ještě přetrvávají některé primitivní reflexy, které Klárce brání v tom, aby začala lézt a následně chodit a že pokud se to nezlepší, DMO nás nemine. Pochopila jsem, že stále ještě není vyhráno a že pořád jsme na tenké hraně a že není jisté, na jakou stranu se přehoupneme. Bylo to velmi stresující, museli jsme prodloužit cvičení a neúnavně cvičit dál. A nenaslouchat pochybám, které se o mě pokoušely. Po týdnu jsme zajásali. Prodloužení doby cvičení přineslo rychle výsledek, neboť Klárka konečně začala lézt a objevovat svět sama. Další pokroky následovaly rychle za sebou. Klárka sama seděla a v 11 měsících už stála v postýlce. V roce začala chodit kolem nábytku a o měsíc později přišly první krůčky s pomocí. V 15 měsících Klárka stála sama a začala dělat první samostatné krůčky. 14. 1.2011 ukončil pan Mgr. Krucký terapii. Od 16 měsíců Klárka sama běhá. To, jakou máme radost a jak si toho vážíme, se nedá ani popsat slovy. Náš velký dík patří panu Mgr. Kruckému za jeho výbornou péči. Dnes je Klárce 20 měsíců a její radost z pohybu je i naší radostí.