Vojtova metoda 2. generace (VM2G) je rehabilitační léčebnou metodou, která se využívá u poruch centrálního nervového systému a pohybového aparátu. Představuje inovovaný způsob terapie klasickou Vojtovou metodikou (VM).
Klasickou Vojtovu metodiku, na jejíchž základech VM2G stojí, vyvinul v 60. letech 20. století český dětský neurolog Prof. MUDr. Václav Vojta.
Prof. MUDr. Václav Vojta (12. 7. 1917 – 12. 9. 2000) Dětský neurolog, autor metody reflexní lokomoce ( tzv. Vojtova metoda). Působil jako lékař na IV. dětské klinice Fakulty všeobecného lékařství University Karlovy a na Poliklinice na Karlově náměstí v Praze. V roce 1968 emigroval do Německa. Zde pracoval jako vědecký pracovník Ortopedické kliniky v Kolíně , od roku 1975 pak v Dětském centru v Mnichově.V těle se stimulací reflexních zón spouští (tj. na podráždění přijde specifická odpověď) „opravný program“ /viz níže/. V 50. letech minulého století objevil MUDr. V. Vojta obecné zákonitosti pohybového vývoje dítěte od narození až do doby jeho samostatného pohybu. Studoval tyto zákonitosti za účelem nalezení rehabilitační metodiky vhodné pro děti, které byly postiženy poruchou pohybového aparátu (nejčastěji po dětských mozkových obrnách). Věděl, že normální pohybový vývoj má své zákonitosti, jimiž musí projít každé zdravé dítě. Jelikož však byl geniálním pozorovatelem i skvělým neurologem, zjistil, že i pohybově postižení jedinci projdou vývojem, jehož výsledkem je tzv. patologický pohybový stereotyp. Normální pohybové stereotypy si neseme v rámci genetické výbavy s sebou do dospělosti. Také patologické vzorce pohybu jsou „skrytě neseny“ v paměťových stopách.
Poruchy na pohybovém aparátu a to jak během vývoje, tak i v dospělosti, umožňují potom spuštění patologického stereotypu. Lze říci, že fyziologické (tj. zdravé) pohybové stereotypy jsou pro mozek cosi jako „operační programy“ základů pohybu (otáčení, vzpřimování, chůze a úchop). Můžeme je přirovnat k operačním programům počítače – třeba Windows – pokud toto nefunguje, nepůjdou spustit ani žádné „speciální aplikace“ pohybu. Tento vývojově mladší a také fragilnější „operační program pro fyziologické základní pohyby“ může být někde narušen, například mozkovou mrtvicí či operovaným kloubem. V tom případě použije mozek vývojově starší operační programy (můžeme je přirovnat k programu DOS). Ty však znají jen patologické pohybové stereotypy. Tento primitivní DOS není schopen buď vůbec spouštět „nadstavbové aplikace pohybových programů“ (např. skok, tanec, hra na klavír a jiné získané a naučené pohybové dovednosti) nebo je spouští různě pokřivené a chybné, což je na výsledném pohybu hned vidět.
Cílem každé rehabilitace je vlastně návrat do vývojově mladších „Windowsů“ a tím umožnění opětovného spouštění složitých pohybových aplikací ve zcela normální podobě.
To geniální, co Dr. V. Vojta objevil, je, že v mozku je již od narození cosi jako „záložní opravný program“, kterým nás příroda vybavila. Tato schopnost se dá obecně přiřadit k ostatním tzv. autosanačním mechanismům těla, jako je např. zhojení zlomené kosti či porušené pokožky. Pro normální a zdárný průběh hojivého procesu např. kostní fraktury je zapotřebí splnit praxí ověřené podmínky, tj. fixace kostních fragmentů, klid, nezatěžování. Také pro „nastartování“ a zdárný průběh léčby poruchy pohybového aparátu za pomoci onoho záložního programu je nutné splnit určité doposud poznané podmínky. Tímto bych chtěl zdůraznit, že současný stav poznání v této oblasti je asi na úrovni souputníků madam Curie, když s úžasem pozorovali na prvních rentgenových snímcích hojící se fraktury.
Přesto je již praxí ověřeno, že ke spuštění opravného programu je nutno uvést tělo do předem definované polohy a stimulací některých z řady „spoušťových reflexních zón“ na těle vyvolat reflexní (vůlí neřízený) pohyb.
Můžeme rozlišit dva typy těchto pohybů – reflexní plazení a reflexní otáčení, které se postupem času rozrostly na několik modifikací. Prakticky vzato se jedná o pohyb izometrický, asi jako kdybychom skutečný pohyb „zmrazili“ v určité fázi. Tak je dosahováno daleko větší účinnosti díky časové a prostorové sumaci podnětů, které jdou zpět do mozku. Opravný program je právě díky této zpětné vazbě schopen „doplňovat do mozkových Windows“ chybějící, narušené nebo poškozené „soubory a knihovny“ za účelem zprovoznění „základních operačních programů pro pohyb“ v maximální možné míře. Ty jsou nutné pro fyziologické pohybové stereotypy a tím následně umožňují spouštění nadstavbových a složitých „aplikačních programů“ pohybu.
Léčebná metoda byla po svém tvůrci nazvána „Vojtova“ a začala se s velkým úspěchem užívat zpočátku jen u malých dětí, které byly ohroženy poruchou pohybového vývoje. Díky neuvěřitelné plasticitě mozku je tento opravný program schopen nápravy i velikého pohybového postižení.
Pro VM2G je specifické využití tzv. „domácích terapeutů“ u pacientů v každém věku. Domácím terapeutem se může stát rodič, prarodič, kamarád, přítel, nebo zkrátka kdokoli, kdo je ochotný s cvičením pomoci. Je zapotřebí, aby domácí terapeut chodil vždy na kontroly s pacientem a od školeného fyzioterapeuta se správně naučil, jak terapii doma provádět.
Oproti klasické Vojtově metodice VM2G využívá při terapii množství pomůcek, které umožní reflex zintenzivňovat a zvyšovat tak jeho terapeutickou účinnost. Mimo to je terapie díky pomůckám pacientům příjemnější a pro domácí terapeuty mnohdy snazší.