Život je volba.

Denně se rozhodujeme na menších či větších křižovatkách, kam se vydat. Já si zvolila na jednom takovém rozcestí Vojtovu metodu.

Magdalenka je mé druhé dítě, přišla na svět v termínu a porod proběhl bez komplikací. Bylo to vzorné miminko, co spinkalo a jedlo, jak mělo. Na běžné kontrole kyčlí si pan doktor všiml, že Madlenka stále drží špičky nožiček vtočené k sobě. Nevěnovali jsme tomu velkou pozornost, vysvětlil mi, že přetrvává postavení chodidel z dělohy. Ukázal mi jednoduchý cvik, který se dal lehko zařadit do přirozeného hraní si s miminkem.Na kontrole u pediatra jsme dopadly obdobně, špičky dovnitř- postavení z dělohy, navíc si všiml i rozjetého přímého břišního svalu. Tomu už chtělo trochu pomoci a tak jsem dostala doporučení na rehabilitaci, přímo do ordinace Mgr. Kruckého. Takže v 6-ti týdnech se Madlenka seznámila se svým terapeutem. Pan magistr Madlenku celkově vyšetřil a provedl diagnostiku dle metody pana doktora Vojty. Chodidla už nebyla tak banální záležitost, bříško potvrdil a v některých testech přetrvávaly novorozenecké reflexy. Nevěděla jsem, že pan magistr je specialista na “Vojtovku“, ani na co se všechno dá tato metoda využít. Mohl Madlence zkouknout jen bříško a nepřidělávat si práci s celkovým vyšetřením, i jeho svědomitost mě překvapila. Dostaly jsme za úkol jeden cvik opakovat 4krát denně.

Doma, hned jak děti usnuly a já měla trochu klidu, sedla jsem k počítači a hledala, co se dá najít o Vojtově metodě. Vojtu jsem znala, ale měla jsem spojené, že se využívá spíše u těžších případů a hlavně při DMO (dětská mozková obrna). Věděla jsem, co to obnáší, že je to běh na dlouhou trať, cviků bude přibývat a Madlence se to bude čím dál tím méně líbit. Pro mě vytrvalost a trpělivost. Stála jsem tedy na křižovatce, začít s “vojtěním“ nebo hledat jiného terapeuta, který bude používat jiné metody. Dnešní doba nám maminkám přináší svobodu rozhodnutí, kterému lékaři, terapeutovi, vychovateli, … svěříme naše dítka a naší důvěru, což je, myslím, moc dobře. Protože totální zodpovědnost za svoje děti neseme samy.

Vydala jsem se cestou s panem magistrem Kruckým, a začala s poctivým cvičením. Šlo to hladce, Madlenka spolupracovala, cvičení nezabralo moc času, její o 2 roky starší bráška se mi snažil pomáhat, a s malým miminkem, k tomu dvouletým klukem, se stejně žádné mega párty většinou nekonají, takže ani převážný čas trávený kolem domu mi nevadil. Případnou podporu, či zahnání malé nejistoty, jsem nacházela v manželovi. Další kontroly, které probíhaly většinou po 14 dnech, mě už tedy trochu můj nadhled a kontrolu rozbily. Cviků opravdu přibývalo a doba cviku se také prodlužovala. K tomu žádné pochvaly ani Madlenky, za to jak se zlepšuje, ani mě samotné, za to jak se snažím, ze strany pana magistra nepřicházely. Naopak. Madlenka na vyšetření vycházela, že se nezlepšuje, vývoj nejde kupředu, tak jak by měl, někde vycházely výsledky až patologické. Docela mě to zaskočilo. Slyšet takovéto sdělení s prvním dítětem, možná bych to i obrečela, ale hlavně byla vyděšená a psala v hlavě ty nejčernější scénáře. S druhým dítětem mě situace nutila racionálně přemýšlet a musím přiznat, že má mateřská intuice (na kterou pan doktor V. Vojta dal) mě uklidňovala, že vše bude v pořádku. Možná proto jsem vstupovala do ordinace pana magistra Kruckého pokaždé s úsměvem a úsměv přenášela i na Madlenku. (K čemu by jí byla ubrečená, vystresovaná máma).

Sama pro sebe jsem hodnotila situaci a vedla vnitřní dialogy. Co je špatně? Vždyť Madlenka vypadá jako normálně se vyvíjející batole. Její psychomotorický vývoj je také přiměřený (otáčí se ve 4. měsíci, kolem 6. měsíce se začíná plazit, pravda, na čtyři se jí zatím moc nechce) Ale shodli jsme se s manželem, že oproti staršímu Honzíkovi je Madlenka gymnastka! Zdá se nám šikovnější ve všech směrech. (Ještěže Honzík neumí číst, takové lámání sebevědomí) Za panem magistrem jsme přišly jen s diastázou, na nepřiměřený psychomotorický vývoj nás pediatr neupozornil. Pro okolí se mi špatně vysvětlovalo, proč vlastně takhle intenzivně cvičíme, když Magda vypadá jako každé jiné batole. Najednou mi přišlo, že pozice rehabilitace má v naší struktuře zdravotnictví nedoceněné postavení. Vydáváme energii a peníze na nápravu vadného držení těla, odnaučujeme “šmajdání“ a chůzi po špičkách dětí předškolního a školního věku …. Přitom je tu metoda, která všechny tyto vady dokáže odhalit v kojeneckém věku dítěte.

Na všechny tyto moje laické otázky mi pan magistr dokázal vždy s trpělivostí a pochopením odpovídat. Nikdy jsem z jeho hlasu necítila náznak nadřazenosti a jízlivosti, jak tomu bohužel někdy u zdravotnického personálu bývá. Proto jsem se také vyptávala a vyptávala.

Madlence opravdu hrozila chůze po špičkách,“ šmajdání“, vadné držení těla, atd., já vím, někdo možná řekne, že to není žádná tragédie, tak na to bude holka myslet, až vyroste, že má vypnout prsa a narovnat špičky, koho z nás (myslím +30let) nebolí občas záda a chodíme úplně rovně. Já sama nemám úplně ideální držení těla. Před 20-ti lety to maminka řešila pleskáním pravítkem přes záda, se slovy: “narovnej se!” Možná myslela, že se vytvoří nepodmíněný reflex a pokaždé, když uvidím pravítko, narovnám se. No, nevyšlo to Samozřejmě jsem měla I zaječí úmysly se cvičením skončit, ale nikdy bych si nevzala na svá bedra takovou zodpovědnost. Ukončit cvičení na základě mateřské intuice oproti letité praxi výtečného odborníka. Já sice nějak subjektivně hodnotím současný stav dítěte, ale pan magistr je schopen odhadnout, jaká situace může být za půlroku, za rok. Takže jediná rozumná možnost – pokračovat se cvičením. Má povaha mi velela bojovat, když se obě snažíme, pečlivě dodržujeme pokyny terapeuta, výsledky se musí dostavit. Možná jsme teď prohrály malou bitvu, ale válku vyhrajeme!

Cvičení už bylo psychicky, fyzicky i časově náročné. Madlenka při něm brečela, někdy jsem musela i pracně nandané míčky sundat, počkat 10-15minut, aby se uklidnila a pak začít znovu. Při cvičení se všemožně snažila hatit mi mou dřinu, jako by byl jediný její cíl, vymanit se z mnou nastavené krkolomné pozice. Cvičení mi se vším všudy zabralo tak 30minut a obě jsme končily úplně zpocené. Cvičily jsme 4krát denně cca 30minut, Madlenka dopoledne spala tak 2 hodinky, odpoledne hodinku. Takže si lehko spočítáte, že bylo období, kdy jsme prakticky nedělaly nic jiného, než spaly, jedly, cvičily. Do toho se musela vejít péče o Honzíka, chod domácnosti a já si přála i své osobní volno. Zkoušeli jsme si rozložit cvičení s manželem, ale vycházelo na něj jen večerní cvičení. Když jsem viděla, jak se při tom trápí oba dva (někdy jsem si nebyla jistá, kdo se víc vzteká), dostal funkci časomíry a baviče. Přesně se stopkami měřil délku cviků a přitom rozptyloval Madlenku, jak jen ho napadlo. Já měla pocit, že na to nejsem sama, mohla se soustředit na cvik, když manžel prováděl zábavná čísla. Snažila jsem se být co nejvíce klidná, abych Majdu nedráždila ještě svou nervozitou ze cvičení. Nebylo to lehké období, ale vždy jsem si říkala, že jsou mnohem horší věci. Myslela jsem i na kamarádku, která cvičila s dvojčaty a k tomu měla doma ještě tři malé děti. V takovém srovnání jsem si nedovolila nahlas ani postěžovat. Hlavně jsem naše cvičení vnímala jako dočasnou věc, která může Madlence jen pomoct, nikdy ne uškodit.

V osmém měsíci nadešel v naší řeholi zlom. Madlenka se udržela na čtyřech a pan magistr ji začal chválit. Byla to veliká úleva. Najednou jsme šly do cvičení s větší radostí a cítily, že vítězíme a blíží se konec. Každou návštěvou se mi vléval optimismus do žil, cviků začalo ubývat. I na Madlence bylo vidět, že se v ní cosi nastartovalo. Netrvalo dlouho a začala lézt, sama si sedla pak vyšplhala po nábytku a začala ho obcházet.

Dneska je Magdě 12 měsíců, sama stojí bez opory a já každý den čekám, že ke mně udělá svůj první samostatný krok. Vždyť společně jsme ušly už pořádný kus cesty. Jsem moc ráda za tuto zkušenost. Byly mi trochu pootevřeny dveře nebo spíše jen dovolen pohled klíčovou dírkou do světa dětí, které nemají tak šťastnou prognózu jako my. Obdivuji sílu, práci a obětavost rodičů a okolí, které jim pomáhá – klobouk dolu.

DěkujiVám, pane magistře Krucký, za trpělivost a pomoc, kterou jste nám věnoval .