Matyášek

Matyášek se narodil ve 35. týdnu těhotenství a je to naše „vymodlené“ dítě po mnoha problémech. Měl nevyvinuté plíce a hodně silnou žloutenku, nicméně po 3 týdnech pobytu na JIP jsme si ho s velikou radostí odváželi domů. Jako všechny děti z JIP měl za sebou hodně vyšetření, včetně několika vyšetření neurologem. Vše se zdálo v pořádku.
Zhruba po šestinedělí jsem si začala všímat, že neleží rovně, ale stáčí se a zaklání u toho hlavičku. Nejvíce to bylo vidět v kočárku. Během několika dní se mi zdálo, že to dělá čím dál tím víc, ale netušila jsem, co to znamená. Když jsem si pak po několikáté pročítala knížku Něžná náruč rodičů, objevila jsem obrázek dítěte stočeného do písmene „C“, u kterého bylo napsáno, že takovéto děti cvičí Vojtovu metodu.
Vzhledem k tomu, že jsem zvyklá jednat, nechtěla jsem na nic čekat a chtěla jsem to řešit. Byl víkend a do pondělí daleko. Konzultovala jsem to s kamarádkou, která se svým synem cvičí Vojtovu metodu a dostala od ní kontakt na Mgr. Kruckého.
Hned v pondělí jsem Mgr. Kruckému zavolala a objednala nás na konzultaci na pátek. Ještě ten den jsem šla k dětské lékařce kvůli žádance. Zrovna zde byl zastupující doktor, který uznal, že se náš syn hodně stáčí. Žádanku napsal, víc jsme spolu neřešili.
Nastal den „D“ a my jsme jeli na konzultaci, která dopadla snad nejhůř jak mohla. Náš dvouměsíční syn je na úrovni novorozence. Byla to rána z čistého nebe, celou cestu domů jsem probrečela a k tomu ještě celý víkend. Manžel mi pomáhal se s tím vyrovnat a opět najít optimismus. Když se na to dívám zpětně, vlastně jsme vůbec netušili, co hrozí. Jen jsme prostě chtěli, aby náš Matyášek byl v pořádku! Ač jsem si toho po zdravotní stránce prožila bohužel také dost, tohle mě vzalo snad ještě víc – moje dítě přece musí být zdravé!
A tak jsme začali cvičit Vojtovu metodu. Nejprve s jedním cvikem, 4x denně. Od začátku jsme do toho šli velice zodpovědně a cvičili pravidelně, neexistovaly úlevy. Zpočátku jsem si říkala, co všichni na tom „vojtění“ mají, vždyť je to pohoda. Matyášek byl šikovný a zvládal to velice statečně, nevadilo mu a nebrečel u toho. Po 3 týdnech cvičení byly znát první pokroky. Už se tolik nestáčel a ležel i rovně. Na jedné z dalších kontrol nás Mgr. Krucký potěšil tím, že Matyášek udrží velice dlouho oční kontakt a je vidět, že je chytrý. Říkala jsem si, že i kdyby byl postižený fyzicky, tak bych se s tím sice musela vyrovnat, ale hlavně ať není postižený mentálně. Což prý není a to je to super!
Cviky přibývaly a já pochopila, že to vojtění opravdu není tak snadné, jak vypadalo ze začátku. Ba naopak, pořád jsem musela dopředu řešit, jak každý den proběhne, abychom stihli 4x odcvičit. Pořád sledovat, aby nebyl Matyášek po jídle, aby nebyl unavený, kdy kam potřebujeme jít, zda to stíháme a tak pořád dokola. Občas to bylo náročné, obzvlášť s návštěvou lékařů v jiném městě. Dětská doktorka nás poslala na neurologii, když se dozvěděla, že jsem si našla sama fyzioterapeuta a cvičíme Vojtovu metodu. Po mém sdělení, že ve 2 měsících byl Matyášek na úrovni novorozence, mi řekla, že to není pravda, že mě fyzioterapeut akorát straší, protože „tyhle“ děti vypadají jinak…
Neuroložka také shledala Matyáška v podstatě zdravým, ač jsem jí upozorňovala, že od začátku cvičení se hodně zlepšil. Stále jsme vlastně pořádně nevěděli, co hrozí, a když se nás někdo zeptal, proč cvičíme, co by mu bylo, tak jsme říkali, že by měl třeba křivá záda, špatně by chodil a tak podobně. Spousta lidí si myslela, že to přeháníme, protože dřív to tak nebylo, jejich děti na tom byly stejně a tak podobně. V rodině jsme měli podporu (i když postupem času k nám nikdo v době cvičení nechtěl chodit). A když už se tak stalo, tak třeba dědeček s naprostou pravidelností odcházel, protože to „trápení“nemohl vidět.
Někdy jsme cvičili v naprosté pohodě, ale postupem času to bylo téměř vždy s velkým pláčem a řevem. Bydlíme v panelovém bytě a mnohokrát jsem si říkala, že teď už na nás sousedi musí poslat sociálku, protože řev Matyáška prostě nebyl klasickým pláčem miminek.
Matyášek se zlepšoval a jeho vývoj byl dobře nastartovaný. Pořád měl rád hodně těsný prostor, čím méně prostoru, tím lépe. Jezdili jsme na kontroly po dvou týdnech a těšili se na další, protože tím se přece blížil konec cvičení. Zpočátku nám Mgr. Krucký říkal, že děti většinou kolem 8. až 9.měsíce ukončují terapii. Tak jsme si dali s manželem cíl, že budeme cvičit do jara. Prostě jsme potřebovali vidinu konce.
S Matyáškem jsme cvičili s manželem oba, což musím říct, že byla veliká pomoc pro mě samotnou, protože jsem věděla, že to všechno není jenom na mně. Manžel má sice hodně časově náročnou práci, ale většinou alespoň jednou denně odcvičil. Navíc se i díky cvičení s Matyáškem hodně sblížili, kontakt u cvičení je těsný a zpívání a povídání se synovi líbilo. Pokud jsem s Matyáškem cvičila já, tak mi ten řev nevadil tolik, jako když s ním cvičil manžel. Také jsem radši odcházela do jiné místnosti.
Po prvním probrečeném víkendu ze začátku jsem to pak brala velice optimisticky a nepřipouštěla nezdar. Sice jsem nemohla číst o vývoji miminek, věděla jsem, že Matyášek je pozadu, ale nemusela jsem přece číst o tom, že v daném věku už by měl umět to a to. Ve 4 měsících stále nepásl a polohu na bříšku neměl vůbec rád.
Vše šlo, jak mělo až do té doby, kdy jsem byla akutně odvezena na operaci. První dva dny jsem měla Matýska v nemocnici u sebe, ale po operaci už byl doma s tatínkem. Z plně kojeného 4 měsíčního synka bylo najednou dítě na umělé stravě, ale zvládli to skvěle. Po 2,5 dnech už jsem byla zase doma a ke kojení jsme se vrátili. Navíc v té době začal pást koníčky a my se těšili na další rehabilitaci, kde se pochlubíme pokrokem.
Vše bylo jinak a přišla další rána – u Matýska se vývoj zastavil, ba naopak ještě zhoršil, a znovu se vrátily novorozenecké reflexy. Poloha na bříšku vůbec nebyla o pasení, ale o prohnutí a situace je velice vážná. Bylo nám doporučeno neprodlené neurologické vyšetření s podezřením na hodně vážný neurologický problém. Opět jsem celou cestu domů a víkend probrečela. Ihned jsem zasedla k počítači a našla si diagnózu, která hrozila. Byla jsem zděšená, vyplašená a naprosto nešťastná.
Hned v pondělí jsem běžela k dětské doktorce pro doporučení na neurologii. Po sdělení našeho problému mi v podstatě vynadala, kam to vůbec chodíme cvičit a jestli to není náhodou nějaký šarlatán! Také chtěla vidět Matyáška na bříšku a prohlédnout si ho. Pochválila ho za pasení a po vzájemné neshodě nám tedy žádanku dala.
Na neurologii nebyla paní doktorka nadšená ze stavu našeho syna, uznala, že poloha na bříšku vypadá děsivě a rozhodně se nejedná o pasení. Poslala nás na sono hlavy, protože ostatní vyšetření lze dělat pouze v narkóze. Zkrátím to, užili jsme si měsíc hrozných nervů a diagnóza nebyla naštěstí potvrzena. Zpětně si myslíme, že to opravdu bylo z našeho odloučení.
Na neurologii nám ale stejně pořádně nechtěli říct, jak to všechno vypadá. Prý do roka se čeká, jak to vše dopadne a diagnóza se nesděluje. Po celou dobu jsme intenzivně cvičili a na začátku 6. měsíce začal Matyášek opravdu pást a nevadila mu poloha na bříšku. To bylo radosti!
Asi po pěti měsících intenzivního cvičení přišla moje první „cvičící krize“. Stále jsme cvičili poctivě, ale asi na týden jsem přestala cvičit s míčky a prubany. Měla jsem k nim naprostý odpor, protože než do toho syna obléknu, už mám odcvičeno.
Bylo nám jasné, že po zhoršení stavu není náš konec cvičení na jaře, a tak jsme si dali cíl do léta. Do té doby zbývá půl roku a to už bude určitě vše, jak má být, to by přece nešlo cvičit ještě v létě, na dovolené…
Matyášek tedy začal v 6. měsíci pást a hned za měsíc se začal otáčet ze zad na bříško a na začátku 8. měsíce se začal plazit. Z každého pokroku jsme se radovali a dodávalo nám to sílu cvičit dál. Asi v 8. měsíci věku jsem se zeptala Mgr. Kruckého, zda se pozná, jestli bude Matýsek chodit. S očekávání jasné odpovědi jsem se nestačila divit, protože se to prý ještě nepozná. V této době už jsem začala tušit o mozkové obrně, kterou se nejspíš snažíme vycvičit. Ale tahle odpověď mě šokovala, ale také dodala odhodlání k dalšímu cvičení.
Vždycky jsem si myslela, že děti s obrnou se rodí již s pokroucenými končetinami. Vždyť přece obrnu pozná každý. Ale až po přečtení jednoho článku jsem pochopila, že to tak není. Končetiny se zkroutí až časem, kdy se nepoužívají určíté svaly.
Naše „vojtění“ už začalo být asi od 9. měsíce náročné i fyzicky – Matyášek s námi bojoval a snažil se vymanit z držení. Začaly mě bolet ruce – šlachy. Na noc jsem si je musela mazat a stahovat, abych byla schopná další den vůbec odcvičit. I tak jsem cvičila s bolestí a občas se slzami v očích, ale cvičit se muselo. Asi po měsíci se stav zlepšil, ale v podstatě až do konce cvičení jsem si ruce musela šetřit a nebyly úplně v pořádku.
Blížilo se léto a nám bylo jasné, že náš cíl musíme opět posunout. V roce Matyášek ještě neseděl, jen se plazil. Dva dny před 1. narozeninami jsme jeli opět na rehabilitaci, kde jsme dostali asi ten nejlepší dárek k Matyáškovým narozeninám. Teprve po 10 měsících cvičení jsme se dozvěděli skutečnou situaci: opravdu hrozila mozková obrna s postižením obou nožiček a ruky, prognóza vypadala špatně s tím, že Matyášek bude částečně postižený! Ale hrozba obrny je za námi a už nehrozí! Přepadla nás naprostá euforie a trvala několik dní. Připadala jsem si, jako když se vznáším :o)
Přemýšlela jsem nad tím, zda bych toto chtěla zpětně vědět od začátku, nebo ne. Mám ráda, když vím vše a vadí mi tajnosti, které probíhaly na neurologických kontrolách. Naštěstí jsme opravdu vzali od začátku cvičení vážně a cvičili jsme, jak měli. Takže u nás nevadilo, že jsme netušili pravou situaci – ale pro spoustu lidí by to byl třeba kámen úrazu a necvičili by, jak by měli.
Nadále jsme museli cvičit, i když už šlo o „kosmetické“ záležitosti. Bylo léto a my jezdili na chatu, dovolené a na výlety. Nadále jsme cvičili 4x denně, občas to bylo náročné, ale když se chce (musí), tak to jde… Speciálně vyrobená podložka na cvičení na šikmé ploše s námi procestovala část Evropy.
Během 13. a 14. měsíce udělal Matýsek veliký pokrok. Začal sedět, začal si stoupat a stále se jen plazil. Na začátku 15. měsíce nás překvapil a lezl! Naprosto neuvěřitelná záležitost, na kterou jsme čekali opravdu dlouho. Počátkem 16. měsíce udělal tři samostatné krůčky, po týdnu jich udělal už pět a postupně se začíná pouštět, stojí bez držení a čekáme na to, kdy začne chodit. Vidina konce cvičení už je tak blízko
Na začátku 17. měsíce přichází naprosto úžasný zážitek – Matyášek začal chodit! Všichni jsme tak nadšení a radujeme se a samozřejmě myslíme i na konec cvičení To ovšem s chůzí nepřichází, protože není vše úplně, jak má být a proto ještě musíme chůzi dopilovat.
Po 13 měsících intenzivního cvičení nám odpadá ten nejhorší cvik – na bříšku. Cvičení už je najednou vcelku v pohodě a hlavně rychle odcvičené. I když přiznávám, že opět proběhla nějaká „cvičící krize“ a cvičila jsem určitou dobu bez míčků a prubanů. Matyáškovi bylo 16 měsíců a míče si tahá, nemá rád oblékání a při cvičení si je vyndává a zahazuje.
Za celou dobu cvičení bylo i mnoho nepříjemných chvil a nálad. Občas proběhlo dohadování mezi námi s manželem, kdo bude cvičit, oba bychom radši dělali nejméně oblíbenou činnost, jen abychom nemuseli cvičit. Mnohokrát se mi tak nechtělo cvičit, že jsem to odkládala a „sunula“ během dne před námi a kazilo mi to náladu. Také jsem mnohokrát chtěla, aby Matyášek spal co nejdéle, protože mě představa cvičení po probuzení deprimovala. I manžel kolikrát u cvičení vybuchl, že s ním končí, protože Matyášek nejde udržet, tahá míče, sjíždí díky prubanům.
Opravdu byla celá rehabilitace velice náročná, ale díky Bohu za ní. K čemu by nám byl víc než rok bez cvičení, když by náš syn nechodil, byl by třeba uvázaný po celý život na vozíku? Jsme maximálně vděčni za tuto metodu, která naprosto může změnit život k lepšímu těm našim drobečkům, tak proč bychom to pro ně neudělali! Právě u nás je vidět maximální pokrok a zlepšení situace, kdy z teoreticky postiženého chlapečka bude zdravý kluk, který bude běhat, jak bude sám chtít.
Stojí to mnoho sil, odhodlání a trpělivosti, ale určitě se to vyplácí a stojí za to! Obrovské díky patří také našemu fyzioterapeutovi Mgr. Kruckému za správné vedení cvičení, mnoho užitečných rad a poznatků a také skvělý přístup k našemu synovi. I on to s ním míval dost dlouhou dobu těžké, protože jakmile ho Matyášek viděl, spustit srdceryvný pláč a brečel opravdu moc, protože věděl, co ho čeká. Musel se schovávat, aby v nejlepším případě nebyl viděn a Matyášek se choval přirozeněji. I když dost dlouhé období jsme chodili na kontroly s videokamerou, kde jsme ukazovaly Matyáškovy pokroky, protože v ordinaci neukázal nic.
Blížily se Vánoce a my pevně doufali ve skvělý dárek – ukončení rehabilitace. Potěšení se nekonalo, opět odsouváme naši hranici, třeba za měsíc na další kontrole. Jednou to přece skončit už musí… A téměř to tak dopadlo – na další kontrole v 18,5 měsících věku nastal víceméně konec cvičení. Již nemusíme cvičit intenzivně 4x denně, ale bude stačit udržovací cvičení, a to pouze 2x denně 1 cvik. Kdo má něco odcvičeno, tak pochopí, že toto bereme za konec cvičení. U Matyáška se ještě prokázala šavlovitou bérců, která se srovná až růstem, proto to udržovací cvičení. Doma se konala oslava, protože po 16,5 měsících intenzivního cvičení přišlo toto.
Najednou si můžeme užít den se vším všudy, nemusíme nic plánovat, vše stíháme bez problémů. Ráno a večer cvičení zabere chvilku, takže jsme nadšení. Sice asi po měsíci už se nám taky nechce cvičit, ale to už zvládneme a dotáhneme vše do zdárného konce. Pokroky jsou znát, tak snad den „D“ se vším všudy bude brzy.
Musím říct, že jsem ráda, že jsme na začátku netušili, jak dlouho budeme cvičit. V rámci své profese mi nedá nespočítat, kolikrát jsme zhruba cvičili; přijdu na strašné číslo – 1980x!To už je solidní sportovní výkon! Sice ještě nekončíme, ale toto „drobné“ cvičení už se nedá ani počítat.