Timík

Rehabilitace dětí podle Vojtovy metody – Kateřina Kováčová

Máme s manželem tři děti a s každým z nich jsem po určitou dobu prováděla nebo provádím rehabilitační cvičení podle Vojtovy metody. Nejstarší syn Timoteus byl od narození všemi považován za dítě zjevně kvetoucí zdravím. Krásně rostl a přibýval na váze a ani v jeho psychomotorickém vývoji nikdo neshledával vážnější odchylky. Později jsem si uvědomila, že některé projevy jeho motorického rozvoje byly patologické, nikdo nás však na ně neupozornil a my, novopečení rodiče, kteří mimino viděli zblízka teprve při narození vlastního syna, jsme si samozřejmě ničeho nevšimli. Jednalo se o následující skutečnosti: Timíček měl ztuhlé (jakoby křečovitě zaťaté) dolní končetiny, hlavu měl stále otočenou na pravou stranu a nerad ji otáčel vlevo[1], seděl s ohnutými zády a místo sezení s roztaženýma nohama raději seděl v kleče, ve stoje a při chůzi měl nápadně vystrčené břicho a prohnutá záda. Samostatně začal Timíček chodit až po 14 měsících věku a při chůzi se podivně kolíbal (vypadalo to, jako by chodil schválně ledabyle nebo zmoženě) a někdy i kulhal. Také se mi nezdálo, že Timíček při chůzi vtáčí jednu nohu směrem dovnitř a jakoby zakopává o špičku, všichni mě však uklidňovali, že se to časem spraví samo. Avšak čas plynul a dítě stále chodilo špatně, totiž – ani se mu moc chodit nechtělo, Timíček se raději vozil v kočárku. Dost mě to znervózňovalo, neboť se nám brzy mělo narodit další dítě a nedovedla jsem si představit, jak potom budu s oběma chodit ven, když Tima nechce šlapat. Dále jsem si všimla, že Tima má nohu vtočenou nejen při chůzi, ale i ve spánku. Žádala jsem tedy dětského lékaře o odborné vyšetření. Lékař mě odkázal na ortopedii, kde mě ubezpečili, že dítě je zcela zdravé a budu-li mu dávat kvalitní obuv, chůze se sama upraví. Koupili jsme tedy synovi několikery kvalitní boty, avšak k valnému zlepšení nedošlo.

V té době jsme se náhodou seznámili s fyzioterapeutem Mgr. Václavem Kruckým, který byl tak laskav a přijel se na Timíčka podívat. Diagnostikoval nervovou poruchu, která má za následek špatný vývoj motoriky a následně i špatné držení děla, vznik plochých nohou atd. Tehdy jsme už měli druhého syna Vincence (bylo mu právě sedm týdnů), který byl rovněž všemi lékaři považován za zcela zdravé dítě. Mgr. Kruckému se nezdálo, že Vincek při chování v náručí zaklání hlavu. Vyšetřil tedy i jeho a zjistil, že trpí úplně stejnou poruchou jako jeho starší bratr. Asi na tom byl i o něco hůř, neboť měl ztuhlé nejen nohy, ale i paže (stále je držel od těla, nehrál si s ručičkami, na obličeji nikdy neměl jediný škrábanec), trpěl strachem z prostoru a skutečně silně zakláněl hlavu (i vleže, takže se mu nedělal podbradek). Závěr a doporučení Mgr. Kruckého byly jednoznačné: okamžitě začít intenzivně cvičit podle Vojtovy metody, a to s oběma. Byl to pro mě šok a ostrý zásah jak do našeho denního režimu, tak do mojí psychiky. Co mám dělat, abych každý den zacvičila 4x s Vinckem a 3x s Timoteem a kromě toho ještě stihla uvařit a obstarat nákupy a domácnost? Nechápu, jak je to možné, ale zpočátku to skutečně šlo. Po nějaké době se však Timíčkovi cvičení zprotivilo a mě stálo stále více času a úsilí přimět jej, aby se svlékl, lehnul si na záda a držel (byly mu už dva roky a vážil aspoň jedenáct kilo). Cvičení s Vinckem byla proti tomu úplná oddechovka. Kvůli Vincínkovi jsem se ale zase trápila ve své duši, neboť byl ještě úplně malý a nebylo jisté, co s ním bude dál, zda bude chodit, jak na tom bude psychicky, jak jeho případné omezení přijmou ostatní lidé atd. Jakkoli jsou podobné obavy přirozené, ukázalo se, že jsou nejen trýznivé, ale i nebezpečné. Spoutána zádumčivou lítostí nad Vinckem a jistě i značnou únavou, nedávala jsem dostatečně pozor na staršího syna a ten v nestřeženém okamžiku vypil několik dávek dětských antibiotik. Musel jet do nemocnice, odkud se vrátil psychicky traumatizován. O nějakém cvičení s ním teď nemohlo být ani řeči. S Vinckem jsem ale cvičila pořád dál nehledě na únavu a nemoci a čekala jsem, kdy nastane vhodná doba vrátit se ke cvičení i s Timíčkem.

Nepamatuji si přesně, za jak dlouho jsme s Timíčkem zase začali cvičit. Omezili jsme to na dvě cvičení za den, posléze jen jednou denně. Bylo mi jasné, že to není moc, ale nechtěla jsem to vzdát úplně. Ráno jsme vstávali kolem šesté. V bytě bylo chladno, neboť byla zima a my bydleli v domě, který hrozně prochládal. Ihned po probuzení jsem cvičila s Vinckem první sérii. Bylo to kruté při 17 C i méně svlékat vyhřáté dítě donaha, ale Vincek to kupodivu snášel dobře. Nikdy se nenastydl a pěkně se otužoval. Pak přišel na řadu Tima. Zařadila jsem cvičení s ním na ráno, abych využila momentu, kdy se dítě svléká z pyžama, a osvědčilo se mi to. Timíček se při cvičení potřeboval nějak zabavit. Dávali jsme mu do ruky na hraní různé předměty, na které normálně sahat nesměl, hlavně různé suvenýry z manželovy sbírky. Zajímavých předmětů však valem ubývalo, Tima měl brzy všechno okoukané a nudil se. Cítila jsem pokaždé strašnou nervozitu, když měl cvičit. Kolik času zase strávím přemlouváním, hledáním zábavy apod.? Nejradši bych se šla nasnídat… Pamatuji si den, kdy se to do určité míry změnilo. Posadila jsem Timíčka na stůl a v duchu volám: Pane Bože, prosím tě, pomoz mi! „Brzy budou Velikonoce, Timi. Naučím tě písničku“ řekla jsem a začala jsem zpívat starodávnou velikonoční píseň. Timíčkovi se moc líbila, po nějaké době ji už zpíval se mnou, všechny čtyři sloky. Pak jsme zpívali ještě jednu velikonoční a pak nespočet písniček lidových i pár přihlouplých odrhovaček, na co jsme zrovna měli náladu. Pamatuji se, jak se oknem dívám do nevlídného rána, lituji děti, které v tom kouřovém smogu míří do školy a cítím, že právě teď, když cvičíme, jsem já se svými dětmi. Nemusím nikam spěchat, nikam je dávat, mám je u sebe, dotýkám se jich a zpívám jim a třeba s nimi i zápasím, ale i kdybych tentokrát prohrála, přijde nové ráno a my to můžeme zkusit zas. Můžeme spolu proti té vrozené vadě něco dělat – právě teď je na to čas, spousta času.

Ráda bych teď shrnula výsledky svého cvičení s Timoteem a Vincencem. Se starším Timoteem jsem začala cvičit ve dvou letech a cvičil přibližně 5 až 6 měsíců. Mladší Vincenc začal cvičit v sedmi týdnech a cvičení jsme ukončili v jeho 15 měsících (z toho přibližně dva měsíce necvičil kvůli nemocem a operaci tříselné kýly). Dnes jsou staršímu Timoteovi čtyři roky a mladšímu Vincencovi dva. Porovnám-li vývoj obou chlapců, musím říci, že vývoj Vincence, nehledě na horší výchozí stav, byl klidnější a vyrovnanější. Vincínek vůbec netrpěl kojeneckými kolikami, byl klidný, pěkně spal, při kojení bez problémů sál z obou prsou. V osmi měsících šokoval obvodního lékaře, když mu předvedl, že už leze po čtyřech! V sedu s roztaženýma nohama neohýbal tolik záda a ve stoje nevystrkoval břicho na úkor prohnutých zad. Samostatně začal chodit také poměrně pozdě (téměř v 15 měsících), ale od začátku chodil rád a ušel daleko větší vzdálenosti než jeho bratr ve stejném věku. Při chůzi nevtáčel nohy. Vincek je neuvěřitelně silný a tělesně zdatný, má zálibu v různých gymnastických kouscích. Rád se přitahuje za ruce do výšky (např. za kraje stolu), houpe se na hrazdě a napjaté nohy zvedá směrem k hrudníku apod. Zpočátku se mu také zatáhla novorozenecká pupeční kýla, ta se však bohužel znovu objevila po pauze, kterou jsme měli kvůli operaci tříselné kýly, a už mu zůstala. Vincek na rozdíl od Timíčka rád kreslí a ve dvou letech už umí pěkně držet tužku.

Jakkoli starší Timoteus cvičil kratší dobu a méně intenzivně, jsem přesvědčená, že i jemu cvičení prospělo. Jeho chůze se zlepšila a stejně tak i držení těla (vystrčené břicho je pryč, neohýbá tolik ramena). Za velký přínos považuji i to, že se naučil věnovat se pravidelně a soustředěně určité činnosti, uklidnit se, když něco společně děláme.

Přibližně po dvou letech od Vinckova narození se nám narodila dcera Kristina. Dnes jsou ji dva a půl měsíce. Požádala jsem Mgr. Václava Kruckého, zda by nevyšetřil i ji. Ten zjistil, že Kristinka je v pořádku, přesto však doporučil cvičení kvůli pupeční kýle a ještě nějaké drobnosti. Kristinka cvičí od pěti týdnů 3x až 4x denně základní cvik na zádech a již teď jsou vidět výsledky: úplně zmizely novorozenecké koliky a nadýmání bříška, pupíček se zatahuje, dítě se pěkně rozvíjí v poloze na bříšku, rozvírá zaťaté pěstičky, výrazně se zlepšil oční kontakt a komunikace, dítě je klidné, pěkně spí a vyprazdňuje se 1x – 2x denně. Za sebe musím říct, že jsem ráda, že můžu cvičit také s Kristinkou, i když se zdá být v podstatě zdravá. Jsem ráda, že se i Kristince mohu intenzivně věnovat, že nemusí pořád jen ztuhle ležet v postýlce nebo v náručí. Při cvičení je svlečená, uvolněná, může se krásně protáhnout. Pořád mi něco povídá a směje se na mě. Někdy i řve, ale většinou je to proto, že by si raději co nejdřív dala trochu mléka. Po zkušenostech s Timíčkem a Vincínkem vím, že cvičení určitě pomůže po všech stránkách harmonizovat její tělesný i psychický vývoj. Rehabilitaci kojenců podle Vojtovy metody všem vřele doporučuji a rozhodně bych se přimlouvala pro větší osvětu jak odborné, tak laické veřejnosti v této oblasti.