(Čeština) Rozdíl mezi VM a VM2G

Not availavle in russian… For the sake of viewer convenience, the content is shown below in this site default language. You may click one of the links to switch the site language to another available language.

 Terapie kojenců klasickou Vojtovou metodikou

  • vychází z biomechanického a anatomického konceptu viděného ve 2D
  • využívá jen rovinné plochy stolu bez dalších pomůcek
  • stimulace je prováděna na dvou reflexních zónách
  • u většiny pacientů využívá všechny stimulační reflexní polohy, tedy pozici na zádech, na boku a na břiše
  • intenzitu stimulace může zvyšovat, či snižovat prakticky jen délkou provádění terapie
  • psychologické práci s kojencem se nevěnuje a je zaměřena hlavně na realizaci vlastního reflexního cvičení
  • nevyužívá žádné další stimulační, labilizační, stabilizační či adhezivní pomůcky
  • nevyužívá vliv gravitace, směrů spádnic nakloněných rovin, ani kombinace příčně-podélných náklonů ložné plochy lůžka
  • nevyužívá důsledně možností průběžné neuro-kineziologické diagnostiky ani zpětné vyhodnocování záznamů výsledků této diagnostiky
  • diagnostika kojenců se přenechává pediatrům a dětským neurologům

Vojtova metodika prováděná u kojenců klasickým způsobem v sobě nese riziko
možnosti vyvolání reflexní odpovědi, která bude patologická. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby její provádění bylo velmi korektní.

Výše uvedené faktory mají ve svém důsledku nižší terapeutickou účinnost, ta se projevuje v omezení terapeutických výsledků u kojenců, kteří mají ohrožení nejvyšším stupněm centrální koordinační poruchy a pak zvláště u kojenců s vrozenými vývojovými defekty centrální nervové soustavy. Vývoj těchto dětí se z velké většiny začne ubírat do některého směru dětské mozkové obrny a s ní související psychomotorické retardace.

Terapie kojenců pomocí VM2G

  • Vychází z biomechanického a anatomického konceptu viděného ve 3D.
  • Důsledně využívá biomechanického konceptu svalových spirálních smyček.
  • Využívá pro praktickou terapii plochy stolu s náklonem v příčné a podélné ose a množství dalších pomůcek, včetně dětského náklonného lůžka, které je rodičům zapůjčováno či prodáváno pro domácí cvičení.
  • Stimulace je prováděna na celé řadě reflexních zón, kterých může být současně použito až dvacet dva.
  • U většiny pacientů kojeneckého věku si lze vystačit využitím polohy reflexního cvičení na zádech, která je pro kojence velmi komfortní, cvičení v poloze na boku a na břiše se využívá jen cca v 10 % případů.
  • Při terapii kojenců metodikou VM2G se nevyužívají hlavové zóny, jejichž stimulace jsou pro děti nepříjemné (tyto zóny jsou využívány zcela vzácně např. u kojenců postižených parézou obličejových svalů).
  • Intenzitu reflexní stimulace lze zvyšovat i snižovat celou řadou technik:
    • postupným náklonem ložné plochy dětského náklonného lůžka
    • postupným přidáváním stimulačních míčků na reflexní body
    • přidáváním drobných zátěží na končetiny a možností jejich akrálněkraniálního posunu
    • využití labilních opor za pomoci nafukovacích disků a míčků pro puncta fixa těla i končetin
    • používání adhezivních podložek významně zlepšuje cílení reflexu a rovněž umožňuje snadné a účinné bránění nežádoucím pohybům kojence
    • pro případy diagnostikovaných těžkých centrálních koordinačních poruch a prokázaných vývojových defektů CNS, které zásadním způsobem ohrožují budoucí psychomotorický vývoj kojenců, se osvědčilo využití stimulačního terapeutického oblečku. Jeho pomocí lze spouštět terapeutický reflex s mimořádnou intenzitou, kterou můžeme dle potřeby elektronicky regulovat.
  • Kombinací výše uvedených stimulačních technik se daří precizně variovat provádění stimulační terapie kojenců, a tak tuto léčbu přizpůsobovat aktuálnímu stavu a vývojovému stupni kojence a možnostem a fyzickým dispozicím rodičů, kteří s dětmi cvičí.
  • Vlastní délka jednotlivé prováděné terapeutické stimulace nemusí být, díky využití stimulačních technik, příliš prodlužována, a tak se přispívá ke komfortu dítěte i rodiče, který s ním cvičí. Celkové ukončení terapie se doporučuje až po úplném završení základního motorického vývoje. Tím je získána jistota, že budoucí řízení automatiky držení těla dítěte a jeho základní hybné stereotypy budou zcela v pořádku. Do budoucna se tak předchází vzniku pohybových poruch hrubé a jemné motoriky, včetně svalové diskoordinace.
  • Psychologické práci s kojencem je v rámci VM2G věnována mimořádná a průběžná pozornost s cílem jeho postupné habituace na situaci terapeutické stimulace; stejně tak je poskytována psychologická podpora rodičům dítěte za účelem vysoké motivace k terapii a překonání krizových momentů, které proces terapie zákonitě provázejí.
  • Před vlastním zahájením terapie VM2G je prováděna podrobná vstupní diagnostika kojence a při každé následné kontrole je důsledně dbáno na provádění průběžné neuro-kineziologické diagnostiky formou observace spontánní a provokované motoriky, zvláště polohovými testy. Pečlivé sledování stavu CNS kojence je základním předpokladem pro provádění přesné, cílené a adekvátně intenzivní terapie.
  • Provádění terapie způsobem VM2G u kojenců je veskrze prosté rizik možnosti vyvolání patologické reflexní odpovědi, neboť funguje podle zákonitosti ON – OFF, tedy buď reflex běží korektně, nebo neběží vůbec. Obavy z možnosti vyvolat patologické odpovědi jsou bezpředmětné.
  • Souhrn těchto diagnostických a terapeutických činitelů se projevuje ve vysoce úspěšné léčebné účinnosti jak u kojenců ohrožených všemi stupni centrálních koordinačních poruch, tak u kojenců s prokázanými vrozenými vývojovými defekty CNS. Pokud jsou tyto poruchy včas diagnostikovány, pak je
    terapeutická úspěšnost VM2G prakticky 100 %, a následně tak může zabránit rozvoji dětské mozkové obrny a s ní související psychomotorické retardace.

Terapie předškolních dětí klasickou Vojtovou metodikou

  • Využívá se ponejvíc u dětí s již vyvinutým postižením cerebrální mozkovou obrnou.
  • Pro nezbytnost udržení dětí v reflexních polohách je používáno silové působení na stimulační zóny a zadržování nadbytečných a rušivých pohybů dítěte. To má u dětí za následek nelibost a snahu unikat před tlakem prstů či rukou. Terapeuti a rodiče jsou následně nuceni tento tlak ještě zvyšovat.
  • Způsob stimulace a nemožnost v tomto věkovém období racionálně dětem vysvětlit nezbytnost terapie vede k psychickému pnutí mezi rodiči a jejich dětmi. Pro terapeuty je velmi složité s nabízeným způsobem léčby obstát.

Terapie předškolních dětí pomocí VM2G

  • Ve věkovém rozmezí od jednoho do cca pěti let se daří aplikovat VM2G jak u dětí s DMO, tak u dětí s méně závažnými vývojovými poruchami řízení automatiky držení těla a poruchami řízení základních hybných stereotypů.
  • Nejčastějšími pacienty tohoto věkového období jsou děti s porušeným chůzovým stereotypem, nejvíce patrným vtáčením špiček nohou při chůzi na vnitřní stranu, někdy i se zakopáváním a pády způsobenými překřížením špiček při běhu.
  • Významnou součástí VM2G je příprava dětí na vlastní terapeutickou stimulaci, musí převládat nenásilný způsob provádění a zároveň postupné odvádění pozornosti dětí od reflexního dráždění. Cílem tohoto přístupu je vytvoření podmínek pro postupný proces psychické habituace dítěte na opakovanou situaci domácí terapie.
  • U dětí s prokázanými poruchami CNS ve smyslu malé mozkové dysfunkce, které bývají velmi hyperaktivní, trpí poruchami soustředění a lze u nich jen velmi těžko odvést pozornost, se osvědčilo provádění VM2G ve spánku. Terapeutické výsledky se prokázaly jak na zlepšení vlastního řízení motoriky, tak také na vyzrávání vyšších mozkových struktur, a tím ústupem až úplným vymizením poruch mozkových disfunkcí.
  • Terapií VM2G se umožňuje postupné a nenásilné stupňování reflexní stimulace pomocí technických prostředků.

Terapie školních dětí, dospívajících a dospělých pacientů klasickou Vojtovou metodikou

  • Vojtova metodika se využívá u celé řady motorických poruch větších dětí, dospívajících a dospělých pacientů.
  • Komplikací, která přetrvává, tak jako u mladších skupin nemocných, je vlastní provádění reflexní stimulace jen za pomoci dvou bodů drážděných prsty terapeuta. Tento způsob je pro terapeuty, potažmo i pro rodiče, kteří terapii provádějí doma, vyčerpávající. Biomechanické danosti většího těla vytvářejí silné reflexní odpovědi na základě premisy „akce vyvolává reakci stejně silnou, ale opačně orientovanou“. Cvičení se tím stává fyzicky náročné, někdy na hranici únosnosti, a doba provádění je omezena řádově na desítky sekund.
  • Příliš krátká doba stimulace a nemožnost zvyšovat intenzitu terapie má za následek nedostatečné využití možností, které Vojtova metodika nabízí. Zároveň je fyzická náročnost pro terapeuty i rodiče pacientů limitující a často vede k omezování četnosti terapeutických sezení a nezřídka i k ukončení terapie Vojtovou metodikou.
  • Terapie nevyužívá žádné další stimulační, labilizační, stabilizační či adhezivní pomůcky.
  • Nevyužívá vliv gravitace, směrů spádnic nakloněných rovin, ani kombinace příčně-podélných náklonů ložné plochy lůžka.
  • Výše uvedené faktory mají ve svém důsledku nižší terapeutickou účinnost, která se projevuje v omezení terapeutických výsledků.

Terapie školních dětí, dospívajících a dospělých pacientů pomocí VM2G

  • Využívá pro praktickou terapii plochy stolu s náklonem v příčné a podélné ose a celou řadu dalších pomůcek.
  • Stimulace je prováděna na celé řadě reflexních zón, kterých může být současně použito až dvacet čtyři.
  • U naprosté většiny pacientů této věkové skupiny si lze vystačit využitím polohy reflexního cvičení na zádech, která je velmi komfortní, cvičení v poloze na boku a na břiše se využívá jen cca v 5 % případů.
  • Intenzitu reflexní stimulace lze ze základní polohy v lehu na zádech na lůžku bez náklonu zvyšovat i snižovat celou řadou technik:
    • postupným náklonem ložné plochy lůžka
    • postupným přidáváním stimulačních míčků na reflexní body
    • přidávání zátěží na končetiny (0,5 až 2,5 kg) a možností jejich akrálněkraniálního posunu
    • využití labilních opor za pomoci nafukovacích disků a míčků pro puncta fixa těla i končetin
    • používání adhezivních podložek významně zlepšuje cílení reflexu
    • pro případy závažnějších poruch se osvědčilo využití stimulačního terapeutického obleku. Jeho pomocí lze spouštět terapeutický reflex s mimořádnou intenzitou, kterou můžeme dle potřeby elektronicky regulovat.
  • Kombinací výše uvedených stimulačních technik se daří velmi precizně variovat provádění stimulační terapie u dětí, dospívajících a dospělých pacientů, a tím léčbu přizpůsobovat jejich aktuálnímu stavu. Terapie VM2G zohledňuje možnosti a fyzické dispozice terapeuta i rodičů či partnerů, kteří s pacienty cvičí v domácím prostředí.
  • Vlastní délka jednotlivé prováděné terapeutické stimulace nemusí být, právě díky využití stimulačních technik, příliš prodlužována, a tak se přispívá ke komfortu jak pacientů, tak také všech, kteří s nimi cvičí.
  • Není bez zajímavosti, že fungování VM2G se prokázalo i u pacientů ve stavu vigilního kómatu.
  • Soubor těchto terapeutických faktorů se projevuje ve vysoce úspěšné léčebné účinnosti u celé řady poruch hybného aparátu.
  • Použití VM2G se ukazuje jako úspěšné ve všech věkových kategoriích až po pacienty v seniorském věku devátého decenia.