Pavlíček

Naše „Vojtění“

Náš příběh začal a s ním ty nejúžasnější dny života – narozením našeho syna Pavlíčka – vlastně už osm měsíců předtím. Ano, osm měsíců. Pavlíček se narodil těsně na začátku devátého měsíce těhotenství a byl proto považován za nedonošené miminko. A ačkoli jsem si v těhotenství nepřipouštěla jakákoli rizika pro miminko spojená s předčasným porodem, po narození jsem začala vše pečlivě zkoumat, neboť jsem si toto předčasné narození vyčítala.

Jednou se mi kolegyně zmínila o návštěvě fyzioterapeuta, který perfektně vyšetřil veškeré reflexy jejího donošeného syna a shodly jsme se na tom, že by nás ani jednu nenapadlo, že se vůbec něco takového zjišťuje a především k jakým to může vést závěrům.

Pořád mi tato myšlenka vrtala hlavou, a proto jsem se rozhodla, že i já kontaktuji Mgr. Kruckého a požádám ho o vyšetření našeho syna.

První návštěva fyzioterapeuta proběhla ještě před ukončením šestinedělí. Naivně, opravdu velice naivně, jsem doufala, že Pavlíček i přes své brzké narození dopadne relativně uspokojivě… Cestou tam jsem byla veselá, cestu zpátky jsem celou probrečela.

Pavlíček nedopadl vůbec dle našich představ. Toho, že již doma ležel v poloze laicky řečeno „do rohlíku“, jsme si mockrát všimli, že „nepásl koníky“, toho jsme si také všimli, ale toho zbytku? Ne, to jsme my, laičtí rodiče, ač hodně čtiví a dychtící po informacích, opravdu nezaznamenali.

A konejšivé řeči okolí, že tohle má každé druhé dítě, že tohle se dřív neřešilo atd., nás opravdu nekonejšily. Naopak, spíše jsme si začali říkat, že se to neřešilo, pojďme se tedy podívat na okolí, které si myslí, jak je vše v pořádku. Aha, toho bolí často záda, ta skuhrá zase na nohy a takových případů jsme najednou viděli nespočet. Koneckonců i já sama jsem zřejmě zdárným příkladem.

I proto jsme se rozhodli, že rozhodně budeme poslouchat rad fyzioterapeuta a léčbu zahájíme a to hlavně kvůli Pavlíčkovi, protože jsme nechtěli, aby měl bolesti a vyvíjel se nesprávně, když je cesta, která to může ovlivnit.

Lékaři navrhovali, že máme dát synovi čas do tří měsíců a pak se uvidí. Ale co se uvidí? Že jsme ztratili měsíc a půl? Nebo že je na tom tak bídně, že to vše stejně dopadne špatně? Teď tu je Vojtova metoda a my ji zkusíme. V rodině máme DMO, ač je to vzdálené příbuzenstvo a ač se to nedědí, báli jsme se.

Zprvu jsme cvičili jeden cvik 6-8x denně, opravdu před každým kojením a postupně jsme si všimli toho, že jsou okamžiky, kdy Pavlíček leží opravdu rovně. Že by první úspěch?

Dva dny po zahájení léčby nás Pavlíček začal odměňovat – sám se začal smát, a  to nahlas!

Za týden byla další návštěva, to už Pavlíček dostal cviky dva. Pořád bylo nutné cvičit hodně často. Musím dodat, že Pavlíček cviky vůbec nesnášel dobře, hned začal plakat, vůbec se mu to nelíbilo. Spoustu cvičení jsem probrečela já s ním. Mnohokrát mě napadlo – proč my? Čím nás Pavlíček odměnil dále? Za dva týdny se začal smát, když jsem se na něj smála. Jak já zářila! Že by se Pavlíček uzdravoval? Vždyť on pomalu začal být „tabulkový“ – „normální“ dětičky se taky tou dobou začínají smát a náš Pavlíček taky! Přesto nám pořád ležela v hlavně DMO nebo jiná porucha, mentální porucha.

Pavlíček začal dělat pokrok za pokrokem, začal se včas otáčet na bok a dělal to správně. Brzy objevil také své ručičky.

Na třetí kontrole jsme dostali další cvik a důležité informace. Ptala jsem se, jak je na tom Pavlíček. Bude postižený? Co mu je? A pan doktor se rozmluvil. Pavlíček by měl správně dělat to a to a tohle dělá, tohle ale zase nedělá, cvičit se musí dál a pravidelně. To, co nám bylo ve třech měsících řečeno, na to jsme čekali a to nás zase nakoplo dál, zase nám dalo strašně moc nadějí a sil do dalšího boje. Pan doktor (tedy fyzioterapeut Mgr. Krucký) nám řekl tu nejdůležitější větu: “Viděl jsem spoustu dětí a ač bych to ještě říkat neměl, tak ze své praxe si troufám říct, že Pavlíček nebude mentálně postižený, perfektně fixuje očima.” Při další návštěvě jsem byla povzbuzena zase víc – Pavlíček by DMO mít neměl!

Taky jsme byli ale kolikrát „zpraženi“, protože Pavlíček taky nedělal to, co by měl a tak prostě stále hrozilo postižění nějaké části těla. Především byl problém v asymetrii částí těla – jedna polovina těla se vyvíjela víc než druhá. Recept byl prostě cvičit, cvičit, cvičit.

A ač Pavlíček se začal točit už i na bříško, už objevil i nožičky, tak pořád tam ta asymetrie byla, a tedy i nutnost pokračovat. Napadalo mě – jak ještě dlouho? Jak ještě dlouho koukat na to, jak Pavlíček cvičit nechce, jak probrečí všechna cvičení? Vůbec si nezvykl. Jen první cvik ten ho začal bavit, to jsme na sebe koukali, povídali si, já zpívala, Pavlíček byl nadšený, já také, ale přišel druhý cvik a třetí cvik a nadšení ihned odešlo.

V sedmi měsících se Pavlíček začal plazit, postupně nabíral na rychlosti a už začalo jeho zkoumání světa. Konečně se uměl dostat tam, kam potřeboval. Bylo to úžasné!

Ovšem hodně, opravdu hodně dlouho trvalo, než se Pavlíček dostal na kolínka, aby lezl. Mezitím si už začal stoupat v postýlce, pak začal obcházet nábytek, ale pořád nelezl. Pořád přetrvávala „chyba v nastavení“, pořád se někde skrýval problém, a proto pořád to “vojtění.” To snad nikdy neskončí, říkala jsem si. A to už jsme měli dávno cviky čtyři, to už Pavlíček měl obrovskou sílu, která byla čím dál větší a s tím i jeho odpor proti mým rukám při cvičení. Ale prostě se ne a ne rozlézt.

Cviky byly stále upravovány potřebám Pavlíčkova tělíčka, už byl ve fázi, kdy jsme na jeden ze cviků museli být vždy dva, abychom Pavlíčka udrželi, kolikrát se nám vytrhl i tak, byly to boje. Prarodiče od nás při cvičení vždy odcházeli, a to se slovy, že se nebudou koukat, jak malého mučíme.

Přesto tu byl konečně den, kdy Pavlíček byl na čtyřech a už si to hezky šupajdil po čtyřech. Už určitě skončíme se cvičením, jásala jsem. Neskončili jsme. Pořád byl problém v nožičce. Pořád ta asymetrie, jedna nožička správně, druhá ne. Ale už to nebyla patologie! Už to byl „jen“ menší problém, který se cvičením doladí, takže cvičit, cvičit, cvičit.

Už jsme si vlastně ani nedovedli představit, že někdy cvičit nebudeme, už jsme tomu přizpůsobili svůj režim, a ač to stále vedlo k Pavlíčkovu křiku, už neplakal, teď nadával, když jsem ho držela v poloze, ve které být nechtěl.

Konečně tu byl den, kdy Pavlíček udělal své první samostatné krůčky a nebyly vůbec opožděné, Pavlíček vše dohnal, ba naopak předehnal své vrstevníky. V jemné motorice a i myšlení prý byl brzy hodně napřed. Vlastně v poslední dekádě?? jsme byli hodně chváleni.

Pavlíček byl zručný, psychicky na tom byl také hodně dobře, a to se tak strašně krásně poslouchalo, teď už jsem z návštěvy fyzioterapeuta odcházela vždy tak šťastná a usměvavá, můj úsměv a tím i úsměv u Pavlíčka vystřídal dřívější probrečené cesty domů, stálo to za to.

Přišel i den, kdy jsme přišli do ordinace naposledy, i když to bylo docela smutné, protože to byl náš život, vždyť to byl téměř přesně na den rok života s „vojtěním“. Bylo to zároveň báječné, Pavlíček do ordinace přišel po svých dvou nožičkách, ostýchavě přešlapoval než ukázal ty své krásné krůčky. A my, kteří jsme na začátku naivně doufali, pak jsme byli úplně v koncích a strašně se báli, probrečeli spoustu hodin a procvičili nespočet dní, tak my skončili s “vojtěním” a ještě ke všemu s jakým závěrem – s perfektním držením těla bez jediné chybičky, skvělou jemnou motorikou – no prostě s tím nejlepším koncem.

Dneska přemýšlím, jak Pavlíčka rozvíjet, abychom ho nezabrzdili, když je tak skvěle nastartovaný.

A nakonec musím znova říci, stálo to za to, přeji strašně moc sil a trpělivosti všem, které potkalo totéž!