Cvičení Vojtovy metody s Kateřinou
Se svou dcerou Kateřinou jsem začala cvičit Vojtovu metodu ve 4. týdnu po porodu. Narodila se po dlouhém a komplikovaném klešťovém porodu, měli jsme lehkou hypoxii (nedostatek kyslíku) a byla v inkubátoru na stabilizaci. Po porodu také přetrvávala hypotonie (snížený svalový tonus).
Jsem rehabilitační sestra, a i přesto, že se této problematice do hloubky nevěnuji, jsem ze školy věděla, že přetrvávající hypotonie je vždy indikace k neurologickému vyšetření dítěte. K mému velkému zklamání přispěli nejen ošetřující lékaři na oddělení šestinedělí, ale i náš pediatr, který po prvním vyšetření Kačky prohlásil, že je úplně v pořádku. Přitom jsem si nevšimla, že by Kačku nějak moc vyšetřoval.
Nedalo mi to a po 4 týdnech jsem kontaktovala Mgr. Kruckého, aby mi Kačku vyšetřil. Zjistil lehkou centrální koordinační poruchu. Na neurologii nám tuto diagnózu potvrdili, jen můj pediatr byl opět skeptický, dokud jsem mu nepřinesla nález od neurologa na papíře. Tvrdil, že terapeut vždycky na každém něco najde a v průběhu terapie měl i další poznámky, které zřejmě pramenily z jeho nevědomosti.
Začaly jsme tedy docházet na rehabilitaci k Mgr. Kruckému a cvičit 4x denně. Bylo to náročné, ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká dále. Kačka ze začátku ani nebrečela, měly jsme jen jeden cvik a za 2 minuty bylo odcvičeno. U cvičení jsem jí zpívala, snažila se ji nějak zabavit a šlo nám to pěkně. Všichni kolem mě se ptali, jestli Kačka brečí, a nechtěli mi věřit, že ne.
Pro mě bylo spíše náročnější vystihnout dobu cvičení, aby Kačka nebyla hladová, nebo naopak najezená, abych stihla doma zatopit a vyhřát byt, aby jí nebyla zima… Také mě rozčilovalo to věčné svlékání a oblékání. Musela jsem si dopředu celý den naplánovat a nevzdalovat se z domova na delší dobu. Všechny moje kamarádky většinou chodili na kafíčko, jen já jsem stále doma cvičila.
S lidmi, kteří o Vojtově terapii nic neví, jsem se nebavila, jelikož jsem se chtěla ušetřit hloupých řečí a narážek. V rodině jsem měla obrovskou podporu. Manžel mi sice se cvičením nepomáhal, ale podporoval mě, stejně tak moje maminka, která občas i chodila na kontroly se mnou.
Kačka se vyvíjela dobře, při každé kontrole měla zhruba 2-3 testy špatné, ale třeba jen jednostranně. Ve třech měsících ještě nepásla, v poloze na bříšku neměla postavení tak, jak by mělo v tomto období být. Na neurologii jsem chodila jednou za 3 měsíce na kontrolu. Už při druhé kontrole v 6. měsíci mi doktorka řekla, že to vypadá velice dobře, že Kačka zřejmě nebude postižená. Do této chvíle se to nedalo přesně určit a vždy nad námi visel velký otazník.
Náš první velký úspěch byl ve 4,5 měsících, kdy se Kačka začala otáčet ze zad na bříško. Ale jen přes jednu stranu, přes druhou jsme to vypilovaly až v 6. měsíci – měla výraznou asymetrii stran.
Na rehabilitaci nám přibyl další cvik, a to na boku. Teď už šlo do tuhého. Kačka začala při cvičení neskutečně brečet a vztekat se. Nemohla jsem ji skoro udržet – když jsem si nastavila horní část těla, ujel mi spodek a naopak. Ze začátku jsem to i několikrát vzdala. Trvalo mi několik dní, než jsem se naučila udržet Kačku tak, abych cvik odcvičila. Zpívání už nezabíralo, ani jsem nepřišla na nic jiného, co by fungovalo místo toho. Prostě jsme zbytek cvičení probrečely.
Týden před koncem 6. měsíce už začala podsouvat kolena pod sebe, překlápěla pánev a snažila se „propérovat“ na všechny čtyři. To se jí podařilo krátce po 6. měsíci. Zároveň nakročovala na plazení a z polohy na bříšku se zvedala do šikmého sedu. Ve vývoji začala předstihovat své vrstevníky.
Nakonec nám přibyl ještě jeden cvik na bříšku – reflexní plazení. U toho řvala Kačka ještě víc. Mohu říci, že jsem se těšila na každý odpočinek od cvičení, kterého se mi dostávalo po očkování, kdy jsme si udělaly týdenní pauzu. Po tomto odpočinku jsem dokázala opět najet na tento režim, a když se blížilo další očkování, už jsem jela z posledních sil.
Ke konci cvičení jsem měla pocit, že stojíme na místě a nic se neděje. Stále asymetrie mezi levou a pravou stranou, stále tak dva polohové testy špatné. Začala jsem být unavená. Kačka si začala velice brzy stoupat a poté chodit.
A v tomto období nastal veliký zlom a pokrok kupředu. Nakonec nám zůstal jen jeden cvik, ten původní, už spíše jako udržovací. Při kontrole u pediatra v deseti měsících už Kačka chodila. Ten nám řekl, ať už přestaneme cvičit, abychom jí moc nepřestimulovali. I s takovým názorem se bohužel člověk může setkat. Cvičili jsme do 11. měsíce.
V těchto dnech jsme oslavili první rok a Kačka běhá venku po nerovném terénu a je úplně v pořádku.
Můj veliký dík a zároveň obdiv patří Mgr. Kruckému za to, že mě vedl a hlídal vývoj mojí dcery, jelikož bych nebyla schopná vidět odchylky ve vývoji tak dobře jako on. Neměl to s námi jednoduché, protože Kačka každou návštěvu probrečela.
Mé veliké zklamání patří pediatrům obecně, jelikož nevyšetřují děti v polohových testech, tudíž nemohou odhalit případné odchylky ve vývoji hned na začátku, ale většinou si toho všimnou až po půl roce věku dítěte, když stále leží nehybně na zádech a matka začne mít pochybnosti.
Doufám a budu se modlit za to, aby se toto v naší zemi změnilo, aby děti našich dětí, které odejdou z porodnice, měli za sebou vyšetření, které může ovlivnit celý jejich budoucí život.